pOSTKONCEpTUÁLNÍ ANTIKONCEpCE

Dialektika předpokladů a reality jednoho projektu

Intro z roku 2017: Kateřina Adamová (1977), Michaela Maupicová (1982) a Dana Sahánková (1984) jsou autorky zabývající se především kresbou. Každá s tímto médiem zachází jinak a každá z něho vychází jiným směrem, vstříc jinému horizontu.

Název výstavy pOSTKONCEpTUÁLNÍ ANTIKONCEpCE odkazující k radikální kritické tradici DADA, v sobě zrcadlí pro současnost charakteristickou „hru s diskursem“. Výstava si zvolila jako analogon k „hernímu principu současného diskursu“ oblast farmakologie, konkrétně té spjaté s oddálením početí.

Pokračování 2018: Antikoncepci v názvu projektu lze ale také vnímat jako ironickou metaforu označující způsob práce, který jde oproti racionálnímu kalkulu spíše cestou intuice a vciťování. Vždyť co je koncepční, to souvisí v první řadě s myšlením, s rozvahou, kalkulem, s nějakým ideovým rozvrhem, jenž sleduje a naplňuje konkrétní cíl. Umělecká tvorba tento moment samozřejmě obsahuje, ale nebývá jediným komponentem uměleckého díla. Kdyby tomu tak bylo, měli bychom před sebou pouze zdařilejší či méně zdařilé realizace předem stanoveného záměru, tj. způsobu řízené totalizace konceptu. Tak tomu ovšem není a být ani nemůže. Už proto, že umělecká tvorba v sobě obsahuje „dimenzi nepředvídatelného“ a, jak tvrdí vlivný francouzský filosof Emmanuel Lévinas, kde je „nepředvídatelné“, nemůže být totalita. Co je však tímto „nepředvídatelným“? Co toto „nepředvídatelné způsobuje“? Může to být například polarizace různého způsobu vcítění do problému, který stojí mimo mě jako subjekt. Nebo cosi, co se vynoří z introspektivní reflexe či sebe-reflexe, skrze mě jako pozorovatele. Obraz a kresba se potom stávají obsahově nejednoznačným narativem, personalizovanou referencí či auto-referencí postihující to, co zasahuje do vědomí, myšlení, cítění a následně do rozhodovacího procesu, který je nedílnou součástí tvůrčího aktu. Je to cesta plná nástrah, něco na způsob „oddysey“. Je nutné vzdálit se od sebe, od všeho známého, blízkého, projít si distancí, odcizením, inverzitou, aby návrat dostal v uměleckém výrazu onen „třetí“, nečekaný rozměr, ono „zaokrouhlení“, a aby nesetrval ve sterilitě pouhého rozumu.

Ústředním motivem kreseb Kateřiny Adamové je autorka sama. V situacích kontemplace, strachu, úzkosti, extáze apod. Z ústřední postavy se stává sebe-vypravěč, průvodce po vlastní galaxii, geometr, který přeměřuje svůj vlastní vesmír, sebe-soudce, jenž hlídá rovnováhu vah a zaznamenává jakékoliv zásadnější vychýlení.

Dana Sahánková pracuje s atributy vybraných zvířat obývajících jakési snové prostory. Nahlížíme do nich s dávkou jisté úzkosti a obezřetnosti. Divák se tu může často cítit jako nezvaný host. Noříme se do psychoanalytických situací v jejich polarizační syrovosti. Prostor se tu smršťuje a zase roztahuje, člověk si nikdy není jist, zda je uvnitř či vně nějaké neznámé události, do které je jako divák vtahován.  

Michaela Maupicová si vytvořila širokou výrazovou platformu na polaritě geometrické struktury a organického tvarosloví. Geometrii pokaždé vyvažoval kánon lidské vitality. Vztah stínu a světla (potažmo barvy) se stal hlavním výrazovým prostředkem prací, které se na první pohled mohou zdát abstraktní a emancipované od tělesnosti a prožívání, zatímco právě na těchto momentech staví a rozvíjejí je.

Psát o Michaele v minulém čase není snadné. Připomeňme si i touto výstavou, nám blízkou bytost. Klatovské pokračování původního projektu, představeného poprvé roku 2017 v Jihlavě, věnujeme památce Míši Maupicové a také jejím blízkým přátelům, za které se považujeme i my.    

Petr Vaňous, kurátor výstavy