Parazit naděje

Jak se současné umění vypořádává s tím, že může působit jako příliš marginální, že jeho kritiku a angažovanost politický systém spolehlivě absorbuje, že si každou revoltu nakonec někdo koupí a že se zdá jeho hlas v době válek a pravicového autoritářství příliš slabý?

V reakci na naznačenou skepsi výstava představuje projevy (zdánlivého) eskapismu, které ale ignorují fikční světy, pop kulturní koktejly nebo neoruralitu, ale obracejí se ke každodennosti. K tomu, co je tady a teď a prozatím. Výrazným bodem na horizontu této eskapistické krajiny zůstává „naděje”. Ta je stejně tak konejšivou vírou jako potenciální hrozbou, protože poutá a uvězňuje a protože účinkuje jako nástroj sebeklamu i sebezničení.

Něco tak zářivého a konejšivého jako je naděje se tak v důsledku stává parazitem. Lena Andersson to ve svém románu Wilful Disregard (v češtině nedávno vydané pod titulem Svévole) pojmenovává krutě, ale přesně: „Když je parazit naděje odebrán ze svého nositele, nositel buď zemře, nebo se osvobodí.” Naděje se v tomto románu upíná k lásce, což v našem případě můžeme vztáhnout i k umění v jeho společensko-transformační roli. Když se vzdáme naděje po úspěšném naplnění této role, neznamená to, že ji nebudeme chtít formulovat a nárokovat nanovo.

kurátorky: Ivana Hrončeková, Marika Kupková