O červené v čase

Projekt glosuje úvahy Ludwiga Wittgensteina o barvách a zaměřuje se na problematiku základních barev a jejich vidění, pouze však v kontextu času.

Výstava Wittgensteinovo dílo glosuje, ale také s ním otevřeným způsobem polemizuje nad otázkami základních barev.

Vidění barev v kontextu plynoucího času má na vnímání barev zásadní vliv. Výstavu tímto způsobem odklání od obecných tezí teorií barev. Kontext času by autor chtěl umocnit nejen samotnou instalací, ale i výběrem a soustředěním se pouze na jednu ze dvanácti základních barev a to červenou a její hranice.

Tento výběr není náhodný. Červená barva hraje v barevných algoritmech na časové přímce jedinečnou roli. V barevném spektru je jí nejméně, ale přitom je obsažená ve všech složkách a vytváří mezní hranice všech barevných změn. Právě moment hranic mezi barvami je hlavním těžištěm výstavy. Červená barva je ve výsledku, jakým si průvodcem mezi těmito hranicemi, které sama vymezuje.

Břetislav Malý bezesporu zkoumá médium malby s velkou intenzitou. Reflexe malířství sama o sobě má svoji velkou tradici, ať už šlo o rekognoskování barev a jejich imanentních dispozic, kompoziční schémata či vlastní malířskou techniku. Vždy však, tu více tu méně, tyto aktivity prolínaly s náměty, motivy, ikonografickými důvody malby.
Byť v řadě případů šlo o umělců o komplikovaný, v důsledku vědecký průzkum; abstraktní průkopníci jsou toho, co se kupříkladu barev týká, dobrým příkladem. V průběhu 50., 60. a 70. let došlo malířství na okraj svých modernistických možmostí zkoumáním struktury, textury a vposledku monochromatickou abstrakcí. Absolutní malba se stávala intektuálním kontrapunktem konceptuálních a filosofií sycených přístupů, šířících se napříč celým poválečným uměleckým spektrem. Postmoderní exploze osmého desetiletí svým osvobodivým divokým malířským terorismem uvolnila náměty, gesta a způsobné způsoby tvorby obrazů, a také se nezabývala zkoumáním sebe sama; externalita měla své dionýské hody. Punková energie však trvá jen krátce, malířství i malíři se zklidnili, zvláčněli, zúhlednili. A nechali malovaný svět jít dále, jako vždy v dějinách, obtěžkán jedinečnou explozí, na kterou se vždy rádo vzpomíná. Uvolněné malířství si tak mohlo v dalších letech syntetizovat rozličné možnosti, umělecké i sociální, technické i ikonografické. Jedním z jeho posledních výdobytků se zdá být neomoderna, tedy s různou konfuzí zkoumané vrcholky moderních a modernistických trendů, překotně se převalující přes 20. století. Kombinatorika malířských možností se teď i nadále zdá být nekonečná, když neomoderna sebou přinesla rovněž tvůrce, zkoumající modernu s téměř racionální vášní. Geometrické konstrukce, barevné koncepty, hravé převracení subjektu a objektu, estetické expedice za obrazy a mimo obraz, to všechno jsou premisy, se kterými může současný umělec, umanutý malířstvím, počítat. A v této situaci si hledá své místo v bystřině malování, i své důvody, proč malovat, Břetislav Malý.

Martin Dostál