Národní galerie Praha, Veletržní palác

Veletržní palác

Klenot české funkcionalistické architektury, původně určený pro konání veletrhů, je sídlem Národní galerie Praha od roku 1976. Palác byl postaven v letech 1925–1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla ⁠–⁠ v té době jako největší stavba svého druhu na světě. Tehdy sloužil společnosti Pražské vzorkové veletrhy, po druhé světové válce se pak stal palác sídlem několika společností zabývajících se zahraničním obchodem. Do historie budovy se výrazně zapsal 14. srpen 1974, kdy byla téměř zničena obrovským požárem, jehož likvidace trvala až do 20. srpna. V roce 1976 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci, která trvala velmi dlouho ⁠–⁠ kompletní oprava budovy byla dokončena až v 90. letech.

1796–1918: Umění dlouhého století (4. patro)

Koncepce expozice je založena na důležitých tématech, která jsou pro umění dané doby typická a charakteristická (portrét, krajina, historická, náboženská tématika apod.). Takový přístup umožní vystavit i díla ze sbírek Národní galerie, která se zatím ve stálých expozicích neobjevovala, přestože patří k významným příkladům dobového umění, například díla Caspara Davida Friedricha, Lovise Corintha, Maxe Klingera, Ivana Konstantinoviče Ajvazovského, Antona Romaka a řady dalších.
Součástí expozice budou i obrazy Gustava Klimta, Egona Schieleho, Edvarda Muncha a díla z tzv. Francouzské sbírky, která byla doposud vystavována samostatně. Jedná se např. o díla Eugena Delacroixe, Camilla Corota, Paula Gauguina či Pabla Picassa a André Deraina.

1918–1938: První republika (3. patro)

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

1956–1989: Architektura všem (2. patro)

Expozice se zaměřuje na architekturu a životní styl mezi lety 1956–1989. Životní styl je fenoménem, ve kterém se protínají každodenní zkušenosti a prožitky s architekturou a designem jako tvůrčími disciplínami. Na pozadí modernity, charakterizované přechodem k postindustriální společnosti, růstem terciárního sektoru, služeb, významným pokrokem v oblasti (tele)komunikace a audiovizuálních médií, se specifická česká situace jeví jako zvláštní případová studie s odlišnými aspekty politického vývoje studené války. Cílem výstavy je překonat binární pohled Východ–Západ, uměle udržovaný od pádu železné opony před 30 lety, a učinit ji srozumitelnou v evropském kontextu. Výstava prezentuje významná díla ze Sbírky architektury Národní galerie Praha autorů a autorek, jako jsou Václav Aulický, Věra a Vladimír Machoninovi, František Cubr, Karel Prager, Alena Šrámková, tvůrčích kolektivů jako Sial Liberec a další, doplněná o fotografie, filmy z Národního filmového archivu a dobové publikace.

1939–2021: Konec černobílé doby

Název Konec černobílé doby není pojmenováním let 1939 až 2021, ale heslem shrnujícím přístup, který se snaží materiál této často bolestné epochy dopředu ideologicky nehodnotit. Cílem je ukázat, že v umění existovalo více různých pojetí umělecké kvality paralelně vedle sebe. Základní polarity soudobého umění – oficiální a neoficiální, abstraktní a figurativní, formální a sociálně angažované – vzájemně podmiňovaly svoji existenci, zároveň však téměř nikdy neexistovaly jako černá a bílá maxima. V chronologickém členění může návštěvník sledovat, jak rychle se představa umělecké kvality v tomto čase proměňovala, a to i u jednotlivých umělců. Expozice prezentuje umění jako svědectví doby: výsledek nejen čistě autorských, ale i společenských, politických a ekonomických sil. Tvoří ji více než 300 děl pouze ze sbírek NGP bez jakýchkoliv zápůjček. Expozici, která není založena na hierarchickém výběru nejlepšího, ale snaze pochopit motivy, jaké umění bylo tehdy vytvářeno a proč, doplňují příklady výstav a příběhy akvizic.