Koberce, záclony

„Koberce, záclony“ je především název pro živý pódiový projekt improvizované synergie abstraktních zvuků a obrazů. Výstava v Galerii u Dobrého pastýře je výjimečným případem galerijní prezentace tohoto audiovizuální projektu Ivana Palackého (zvuk) a Filipa Cenka (obraz). Zahrnuje jednak dokumentaci jejich posledního programu, založeného na manipulaci se zvuky vody (H2Oise), jednak instalaci, ve které představí svou extrémně pomalou cestu do zdrojových kódů obou zkoumaných médií.
Z průvodního textu k projektu „H2Oise“: Práce se zvukem si protentokrát bere inspiraci z vizuální oblasti a připomíná zírání do autostereoskopických obrázků: těch obdélníků, které jsou na první pohled jenom shlukem chaotického tečkování, ale za určitých okolností (pohled „za“ obrázek) vystoupí ze změti bodů a kolotání šedých plošek trojrozměrný objekt.
Stejně tak i uprostřed navrstvených terénních nahrávek, není-li sluch zaostřen do určitého bodu, ucho vnořený zvuk nerozpozná a celá kompozice zůstane jen plochým šedým hlukem. Přehráváme-li ovšem nahrávku zpracovanou metodou „zvukové intarzie“ na rozličných aparaturách, všimneme si přirozeně různé míry zaostření: jednou jsou vetknuté zvuky transparentní a vystupují zřetelně nad hladinu, podruhé je slyšíme natolik nezřetelně, že se přirozeně ptáme: „Je to tam vůbec?“
Výstava je „situační“ retrospektivou Cenkovy a Palackého dlouhodobé spolupráce, která započala kolem roku 2003: v první místnosti jsou instalovány zvukové studie ke společné práci autorů, následuje projekce společné práce – H2Oise a závěr expozice je dominantně věnován práci Filipa Cenka se zvukovým doprovodem Ivana Palackého, který je vázán na strojové zvuky diaprojektoru. Pro Cenkův a Palackého přístup je podstatná práce s časem: obdobným způsobem se soustředí k detailu, k jeho obrazovým a zvukovým znehybněním a rozpohybování; pracují s časem jako s tematickou kvalitou, kterou lze abstrahovat v nekonečných variantách.
Galerijní prezentace koncertního projektu mění performativní charakter živé události do fixního, uzavřeného tvaru výstavní instalace. Tato změna prezentačního formátu znamená odlišnou diváckou situaci. Oproti živé prezentaci projektu si v rámci výstavy může divák stanovovat délku i posloupnost vjemů, z lineárního a místně fixovaného sledování živého vystoupení se přesunuje do pozice spolutvůrce. Disponuje výraznější dramaturgickou suverenitou, a to jak z prostorového, tak z časového hlediska. Zvuková a obrazová složka zde není hierarchizována – opět záleží na příjemci, zda jej čte jako rozšířený film nebo hudbu doplněnou obrazem. Ani jedno není „správně“.