Jana Kapelová & Veronika Olejárová – Rotující štěstí

Druhý výzkumný a výstavní cyklus Galerie 35M2 pro rok 2023 vychází z konceptu radikálního štěstí, tak jak ho definovala australská socioložka Lynne Segal. To se na rozdíl od dominantní ideologie individuálního štěstí (s konzumerismem a individualizovanou sexuální touhou smíchanou s ideály romantické lásky v jejím jádru) vytváří kultivací a upevňováním našich vzájemných vazeb a vztahů se světem tak, aby se jednotlivci cítili propojeni a smysluplně zapojeni do společenství. Radikální štěstí proto může být definováno jako okamžiky kolektivní radosti, které vznikají, jakmile jsme připraveni „jít za sebe a mimo sebe“. Tento koncept se proto nabízí jako určitý protijed k současné situaci stále narůstajících čísel poukazujících na úroveň individuálního neštěstí, deprese, úzkosti, osamělosti či izolace, podle kterých jsme nikdy nebyli tak sami a nešťastní jako nyní. Přitom tu doposud nebyla žádná společnost, která by měla tolik možností naplňovat naše potřeby a tužby. Miliardový průmysl se štěstím, který staví na ideologii individuálního štěstí se všudypřítomným komerčním podněcováním k potěšení, nadále prosperuje. Štěstí se nám dostává v podobě pilulek, aplikací, self-help příruček a v řadě dalších „vymožeností“. Čím více ale naplňujeme svoje tužby, radosti a sny, tím do většího prázdna se propadáme.

Výstavní projekt Rotující štěstí Jany Kapelové a Veroniky Olejárové je prvním příspěvkem ke konceptu radikálního štěstí představující zápas z pozice jednotlivce, který se snaží v současném světě plném krizí najít odpověď na otázku, jak dosáhnout rovnováhy a prožít šťastný život nebo alespoň jeho momenty. O tom, jak s těmito rotujícími momenty štěstí pracovat v každodenní hektičnosti, pojednává dílo Veroniky Olejárové. Vychází v něm ze svých vlastních zkušeností s prožíváním fyzické radosti, které se snaží předat diváctvu formou zvukové nahrávky a drobných kreseb. V nich tematizuje naši častou neschopnost tyto momenty rozpoznat a řádně procítit. To zároveň může souviset s různými cíli, které si stanovujeme, a hodnotami, o které usilujeme, když se snažíme štěstí dosáhnout. S lehkou dávkou nadhledu a ironie, ale i se vší vážností k tomu přistupuje Jana Kapelová ve svém uměleckém projektu Radosť, kde analyzuje informace, které se k nám dostávají prostřednictvím výzkumů a odborné psychologické literatury o vlivu čtveřice tzv. hormonů štěstí (dopamin, endorfin, serotonin a oxytocin) spolu s podněty z motivační literatury a videí kolujících po sociálních sítích soutěžících o počet shlédnutí a „lajků“. Reflektuje tak i to, že touha po štěstí a radosti už není doménou filozofie a morálky, ale biochemie a byznysu. V hlavní roli vystupují keramické nádoby jako metafory tužby po osobním naplnění, kdy každá z nich představuje jiné cíle a hodnoty, a tedy i jiné způsoby satisfakce.

Jana Kapelová je vizuální umělkyně, pedagožka, kurátorka a kulturní aktivistka. Ve své tvorbě se věnuje tématům jako práce a prekarizace, volný čas a seberealizace, vliv sociálního a kulturního prostředí, výchovy a vzdělávání na jednotlivce i společnost. Ve své umělecké praxi pracuje převážně s médiem videa, instalace, textu, participativního umění a delegovaných performancí. Využívá převážně formáty autorského výzkumu a interview. Jana Kapelová byla aktivní členkou uměleckých iniciativ Dvadsať rokov od Nežnej neprebehlo (2010–2012) a Stojíme pri kultúre (2019). Studovala na Pedagogické fakultě Trnavskej univerzity, Fakultě výtvarných umění Akadémie umení v Banské Bystrici, Akademii výtvarných umění v Praze a na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě. Pedagogicky působila na Akademii výtvarných umění v Praze a aktuálně spoluvede Ateliér intermédií na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě. V roce 2014 se stala laureátkou Ceny Oskara Čepana.

Veronika Olejárová je čerstvou absolventkou ateliéru Volného umění I na pražské UMPRUM u Dominika Langa a Edith Jeřábkové, vizuální umělkyní a kulturní pracovnicí. Ve své volné tvorbě intuitivně hledá momenty, které ji jako jednotlivce, ale i společnost obklopují a u kterých nejvíce cítí jejich potřebu je zpracovat. Byla aktivní členkou performativního kolektivu Collective Inactions. Spolupracovala na tvorbě scénografie divadla Studio Hrdinů (Poslední kapitola dějin světa, Moje říše z tohoto světa) a scénografie pro choreografku Natálii Vackovou. V roce 2021 spoluzaložila komunitu ateliérů Inkubátor Krenovka.