Fascinace WN-I0407-1

Kapitola Nukleární kultury, která přináší čtyři vizuální projekty a výstavy, se zabývá energií a upřednostňuje především nukleární energetiku. Tou jsme plošně fascinováni již od roku 1986. Tehdy, možná poprvé v historii lidstva, podnítila zajímavou reflexi a začali jsme se pídit, co jaderná energie opravdu je. Samozřejmě zde vyzdvihuji první zásadní atomovou katastrofu v Černobylu, ačkoliv známky jistých úniků radiace i jiných problémů se dají demonstrovat již od 2. světové války.

První výstava s názvem Fascinace WN-I0407-1 názorově propojuje lokální umělce a umělkyně s mezinárodní scénou. Reflektuje názory na jaderné elektrárny samotné, a to ať již v pozitivním, nebo negativním smyslu. Kód v názvu výstavy odkazuje na amerického sochaře Jamese L. Acorda, který zasvětil svůj život umělecké práci s radioaktivními materiály a jejich odpadem. Kód, který si nechal vytetovat v roce 1993 vzadu na krk, znamená licenční číslo smlouvy pro jeho oficiálního vlastnění a držení jaderného materiálu jako jediného člověka na planetě.

Názory vyplývají z osobního i kurátorského zájmu o toxicitu a jadernou energii obecně. Autoři se zabývají skutečností, že se něco často stává naším nepřítelem, aniž bychom si to včas uvědomovali. Téma jaderných elekráren také přináší velké environmentální spekulace ekonomického působení továren na klimatickou krizi (ochlazování věží a vodní toky, které vysychají) nebo bezpečné odstavování daných elektráren. Výstava prezentuje oslnění fenoménem čtyř jaderných elektráren, kdy každý umělec a umělkyně představuje svůj vlastní konzistentní příběh.

Švédská umělkyně Hilda Hellström působící v dánské Kodani byla fascinována silným příběhem fukušimské havárie, ke které došlo kvůli zemětřesení a která měla dopad jak na samotnou elektrárnu, tak na místní občany, zvířata a půdu. V roce 2012 se vydala do Japonska a navázala kontakt s místním pěstitelem rýže a farmářem, který se rozhodl do riskantní radioaktivní zóny vrátit, protože s tímto místem, konkrétně s městem Tomioko, jej spojoval celý jeho život; měl zde obydlí, práci, zvířata aj. Dílo s názvem Materiality of a Natural Disaster (Závažnost přírodní katastrofy) dokumentuje každodenní život farmáře, který se stará o fragmenty z toho, co mu zbylo po katastrofě a vypráví svůj osobní příběh skrze obecnou genezi druhé největší jaderné havárie v současném světě. Citlivý snímek zobrazuje péči o zvířata a také pravděpodobnost, že každým dnem v tomto městě duchů zemřou hlady. Vidíme záběry ze zničených polí, mršiny a příběh Naota Matsumura, který mluví o dezinformacích ohledně nastalé situace. Nedílnou součástí videa je soubor hliněných váz vyrobených z kontaminované půdy, kterou umělkyně a pan Matsumura společně vykopali. Tato hlína, ze které umělkyně vytvořila funkčně nefunkční mísy, bude podle úřadů ještě minimálně třicet let nepoužitelná. Nádoby jsou v Galerii 35M2 prezentovány na velkoformátové fotografii. Hilda Hellström tak poprvé vystavuje svoje díla v českém kontextu.

Že fascinace jadernou elektrárnou nemusí být vždycky v negativní souvislosti, dokazuje soubor kreseb Čort znajet! od umělkyně Petry Herotové, která žije společně s rodinou v blízkosti Temelína, jedné ze dvou elektráren v České republice. Poukazuje na lokální aspekty, které skrze vybudování elektrárny dávají obživu zdejším rodinám, a to včetně dotací na kulturní aktivity, které zde probíhají. I její manžel je v Temelíně zaměstnán. Obyvatelé si již nedokážou představit zdejší krajinu bez signifikantních elektrárenských věží. Věta „Čort znajet!“ patří k místnímu slangu a zanívá z úst zdejších zaměstnanců v okamžicích bezradnosti i během každodenních provozních úkonech – stále jsou zde některé nepřeložené popisy po ruských inženýrech. Umělkyně svou představu ruského „čorta“ (sovětského inženýra, soudruha a funkcionáře) identifikovala v karikaturách Haďáka, což je kolektivní pseudonym dvojice Hanuš a Liďák, autorů knihy Malý katechismus. Zde si autorka vypůjčila figury čertů a upravila je do svých karikatur. První dílo zobrazuje „čorty“ skloněné nad plánem Temelína v roce 1981 a současného inženýra, který si nad ním zrovna láme hlavu. Čert zápasící se Santa Clausem symbolizuje boj dvou velkých mocností Ruska a USA o potenciální zakázku pro Temelín. Samotní čerti nad chladicími věžemi mají být představou tehdejších ruských soudruhů o vlivu a moci jaderné elektrárny. Kresba Oranžový rok je téměř kompletně převzata z Haďákova schématu. Místo původního mráčku je tam schéma Temelína, který každoročně v rámci projektu Oranžový rok dodává finanční dotaci do jejich města.

Další je Daniela Grabosch, umělkyně německého původu, která v současné době působí ve Vídni. Ve svém díle I Prefer Facts to Moondust (Dám přednost měsíčnímu prachu) vychází z fascinace tím nejtemnějším příběhem jaderné havárie v Černobylu. Dne 26. dubna 1986 v 1:23 hodin, časného sobotního rána, došlo k explozi čtvrtého reaktoru v jaderném komplexu v Černobylu. Umělkyně si bere inspiraci z básně Heavy Water autora Maria Petrucciho, ve které se spojují jeho obavy jakožto umělce, historika a humanisty. Vykresluje zde intimní obraz každodenního života, který byl radikálně změněn. V knize se objevují motivy čerpající z výpovědí svědků, kteří se snaží vyrovnat s obrovskou, zpočátku neviditelnou katastrofou, která se podepsala nejen na jejich těle. Petrucciho popisy jsou poměrně realistické, terminologicky ukotvené ve vědě a popisují případy s nepřekonatelnou hrozbou. Báseň je plná kontrastů – mrazivost eskaluje do lidského soucitu v kontextu přírodní zkázy. Umělkyně pracuje s instalací figurativních černých forem, které amorfně odkazují na ozářená těla nebo jejich fragmenty, které zbyly po jaderné katastrofě. Tíživý pocit navíc umocňuje materiál – lesklý, umělý, bezvládně a bezhmotně visící. Fragmenty kdysi živých těl se staly mastnými stékajícími otisky. Vedle toho navíc existuje box demonstrující život drobného krystalu, který procesuálně bude růst po celou dobu výstavy.

Posledním umělcem je Vojtěch Radukalan, který zde prezentuje svoji fascinaci nikdy nespuštěnou jadernou elektrárnou Zwentendorf v Rakousku. Její příběh je ojedinělý. Rakušané jsou tvrdí odpůrci jaderné energetiky a dokládá to referendum, ve kterém to vyslovili v roce 1978. Nově postavená jaderná elektrárna severozápadně od Vídně proto nebyla nikdy spuštěna. Toto mauzoleum, kde by stačilo zmáčknout jedno jediné tlačítko a celá elektrárna by se dala do pochodu, zaujalo také Vojtěcha Radukalana. Umělec skrze svou uměleckou praxi reaguje na tuto událost počítačovou hrou, kde jsou pro diváka a divačky vytvořeny hned tři příběhové linie s určitým koncem. Role diváků a divaček ukazuje ve videu snadnost různých přesvědčení, jak se můžete dostat do rozporu, nebo naopak s určitou pomocí a spoluprací najdete ono shovívavější řešení. Kompilace videa a jednotlivých názorů reflektuje zdejší zapojení konkrétních diváků a divaček. 

kurátorka: Tea Záchová