Země se otáčí a vše z ní sklouzává
Zbyněk Baladrán, Geta Brătescu, Stano Filko, Ryan Gander, Geert Goiris, Fernanda Gomes, Katarína Hládeková, Barbora Kleinhamplová, Eva Kmentová, Stanislav Kolíbal, Július Koller, Alena Kotzmannová, Eva Koťátková, Jiří Kovanda, Ján Mančuška, Markéta Othová, Anna Ročňová, Jiří Skála, Jan Svoboda, Jiří Thýn, Tomáš Vaněk, Guido van der Werve
Výstava sleduje propad časoprostorové metafyziky, konceptuálního univerza, negativní formy a absence obrácené v prezenci do melancholické krajiny, nekonečného chladu a světelného rozptylu, kde marně hledáme horizont a referenční bod. Povrch mraků splývá se sněhovou pokrývkou svahu natolik, že horolezec má problém rozeznat, kde je před ním pevná půda a kde je jen propast zakrytá oblakem. „Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nevnuká myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek. Neleží v trávě jako kámen, ani neroste, jako strom. Teprve vzniká…“ říká Stanislav Kolíbal v katalogu své výstavy v Nové síni (1967). Třetí dimenze byla pokořena a ze čtvrté se snažíme malátně vystoupit. Bílá velryba. Bílá je barva prostupující celým moderním dvacátým stoletím. Splňuje představy modernismu, racionalismu, kolonialismu, rasismu, purismu, minimalismu, konceptualismu, arte povera, redukcionismu… Je na začátku vstupu za prostor, týká se spaciálních prací Lucia Fontany a jeho Bílého manifestu, jenž už v roce 1946 předznamenal vyprazdňující rituály Yvese Kleina. Bílá je dematerializovaná modrá IKB. Vniknutí do prostoru prázdna, bílého univerza, poznamenalo celou řadu dalších koncepcí za všechny Pierra Manzoniho, Roberta Rymana, Stana Filky a mnohých dalších.
Koncentrované „nic“ vstoupilo do evropského a amerického umění se zájmem o kulturu Asie. Jedna z výstav, která se pokusila dohledat přímé vlivy východní kultury na americké umění proběhla pod názvem The Third Mind v Guggenheim museu v New Yorku v roce 2009. Šedesátá a sedmdesátá léta přinesla fundamentální otázku „čím je umění definováno, co jej utváří“. Fenomenologické výzkumy a experimenty často směřovaly k odhmotnění umění, k pochopení absence jako naláhavější formy prezence. V nedávné době se významy transparence zabývala výstava Intocable (el ideal de la transparencia) v Museo Patio Herreriano ve Valladolidu (2007). V českém kontextu se chybění stalo centrálním pojmem a obsahem prací Jána Mančušky, před ním se problematikou komponovaného prázdna u nás zabývali Stanislav Kolíbal a Jan Svoboda. Jiří Kovanda z podobně minimalistického východiska naopak poukazoval na přítomnost a důležitost jevů, konání, věcí a vztahů přehlížených a málo viditelných, které právě pro svou dosavadní nepovšimnutost a „malé množství“ v sobě ukrývaly zatím nevyužitou energii. S Vladimírem Skreplem v galerii MXM v roce 1996 připravili výstavu Bílý jídlo, o níž Marek Pokorný tenkrát napsal: „tam, kde končí nesrozumitelnost umění, začíná nepochopitelný všední život“. Bílá jako všední život. Bílá jako univerzum. Bílá jako cesta.
“Led, který stále ještě drží lidi nad vodou se dnes stal velmi tenkým; vítr, který přináší tání, vane; my, kteří jsme bez domova vytváříme sílu, která láme ledy a jiné příliš tenké reality”, volně přeložený Nietzsche. Narkoterapie a viktoriánský purismus, pochybnost o možnosti avantgardy, Martin Luther a Otto Hahn, výstava White Dada Thomase Zippa (Galerie Alison Jacques, 2008). Výstava Země se otáčí a vše z ní sklouzává chce pokračovat ve všech rozehraných a už trochu ohraných skladbách White Light/White Heat, White Stripes i v lokální Bílé mám tě rád, chce v choreografii díla dnešní doby navázat (s vědomím omezených možností komorního projektu) na experimenty minulosti. Chce se zeptat, zda v době, kdy jsou všechny ostrovy objeveny, všechna místa navštívena (?), všechny subjekty propojeny, nás ještě otázka bílé plochy beze stop, tenkého vztahu, vymyšleného světa vůbec vzrušuje. Plátno, papír, prázdná stěna ateliéru a galerie jsou jedny z mála „míst“ která mohou být znovu a znovu vyprázdněná, zabílená, konstruovaná, ale nechceme se dnes spíš ztratit v difúzním klimatu, nedbalém kouzlu, baletní tragedii, modelu menším než 1:1?
Edith Jeřabková
