Zdeněk Tománek – Něco

Po kolektivním rozhodnutí, že jednou ročně budeme do programu Studia PRÁM zařazovat výstavu umělce nebo umělkyně nad 50 let, bylo po krátké diskuzi jasné, že prvním osloveným bude sochař, malíř a pedagog Zdeněk Tománek. Vzhledem k tomu, že minimálně tři aktuální rezidenti*tky PRÁMu studovali*y obor sochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, který Zdeněk Tománek dlouhá léta vedl a kde stále vyučuje, je jeho výběr stejně intuitivní, jako je symbolický.

Výčet formálních i obsahových přístupů Zdeňkových děl je přirozeně úměrný rozsahu jeho práce, který bylo možné tušit např. na retrospektivě, kterou mu v loňském roce uspořádalo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Je autorem téměř informelních patinovaných reliéfů, surrealistických miniaturních staveb, přírodně lyrických referencí i náročných realizací ve veřejném prostoru. Mnohá z jeho děl, která vznikla před několika dekádami, případně z estetiky 90. či dřívějších let čerpají, snadno mohou zaskočit nejmladší sochařskou generaci svojí aktuálností.

Výstava Něco se soustředí na subtilní, téměř lineární hliníkové nebo bronzové plastiky, které vznikaly v průběhu posledních necelých deseti let. Zároveň je pro ně typická křehkost i vytrvalost jejich rostlinných protoforem – dlouhé šlahouny se rozvíjejí, ovíjejí i kreslí v prostoru galerie a vytáhlé houbičky prorůstají archetypální architekturou skleníků. Ve výstavě tyto prostor ovládající linie paradoxně uzemňují lotosové listy, klouzající po šikmé hladině jedné z místností.

Rostlinná morfologie, která zabírá minimum prostoru a přesto má potenciál ho ovládnout, je i útržkem zprávy z tajemné zahrady, protaženým šlahounem ze Zdeňkova osobního životního prostředí, které sdílí se vzrostlými stromy, přísavníkem, břečťanem a jezírkem s lekníny a rybami. Z prostředí se všudypřítomnými sochami, ve kterém vesnický dům plynule přechází do zahrady skrze velké okno, zahrada do ateliéru s policemi plnými sochařského archivu a kde v koutě za nefunkčním skleníkem vypadá tavení a odlévání kovů až neuvěřitelně snadno.

Přesto je ve Zdeňkové práci něco, co se vymyká této jednoduché linii mezi životním prostorem a díly, které jsou jeho zrcadlem či prodloužením. To, co jsme považovali za trny, jsou při bližším pohledu křídla a na struktuře, připomínající přezvětšenou pampelišku ve větru, se drží chameleon. Něco se neukrývá na jednom místě, ale je principem, kterým Zdeněk spojuje jednotlivé tvary, entity a prostředí.

kurátorka: Šárka Koudelová