Zbyněk Sekal | A věci se zvolna berou před se

Vynikající sochař Zbyněk Sekal (1923-1998) upozorňoval na nelineární koncept své tvorby, když kladl důraz na Heideggerovu úvahu o labyrintu, o pohybu ve spirále. Východ z labyrintu byl pro Sekala umístěn v jeho středu. Tam směřoval kruhovým pohybem, v němž se stále znovu, byť pokaždé na nové úrovni dotýkal svých témat. Výstava v Muzeu umění Olomouc do určité míry přebírá tuto myšlenku. Je sestavena jako koláž, ve které dochází k průnikům času a média, ke konfrontaci díla s autorovými úvahami o tvůrčím procesu. 

Sekal patří k umělcům středoevropské modernistické generace šedesátých let. Jeho dílo vznikalo v širokém časovém rozpětí od přelomu třicátých a čtyřicátých let až do roku 1997, kdy mu několik měsíců před smrtí nemoc už nedovolila pokračovat v tvorbě. Jako umělec, který plně patří období rozvíjejícímu se od konce druhé světové války, kdy byl v mládí dotčen surrealismem, se řadí k širokému proudu postavantgardy. Neztotožnil se ale naplno s žádným hnutím, tendencí ani skupinou a zůstal výrazným solitérem. Po studiích na Umprum v ateliéru Františka Tichého se brzy zařadil mezi nejzajímavější české autory padesátých a šedesátých let. Od roku 1970 žil ve Vídni, kde jeho tvorba prošla dalším pozoruhodným vývojem.

V únoru letošního roku byl v Národní galerii v Praze v budově Veletržního paláce otevřen rekonstruovaný poslední Sekalův ateliér. Koncepčně ucelený prostor je výmluvným dokladem fascinující osobnosti, obsáhlá olomoucká výstava však dovoluje ukázat Sekalovu tvorbu detailně, s akcentem na jednotlivá špičková díla. Divák se setká s řadou vzácných prací a její součástí jsou jak sochy, tak obrazy, specifické materiálové asambláže (tzv. skládané obrazy), objektové konstrukce (tzv. schránky), kresby, koláže a fotografie. Připomenuto bude i Sekalovo výrazné místo jako knižního grafika. Nakladatelství Arbor vitae k výstavě vydává umělcovu monografii.