Zbyněk Havlíček: Otevřít po mé smrti

Dám vám absurdní otázku: jak se od sebe liší Klement Bochořák a Zbyněk Havlíček? Bochořák se s čtenářem dělí o nevyhnutelné poznání moderního člověka, že něčeho je příliš a čehosi se nedostává. Havlíček vám to řekne natvrdo: Báseň jako absurdní ekvivalent absurdního světa! Druhá otázka, v Poličce už vícekrát traktovaná: kdo je knižní výtvarník? Je to někdo, kdo má představu, jak by text, jenž sám o sobě nijak nevypadá (spisovatel nepíše knihy, spisovatel píše texty, U. Carrión), vypadat měl, a tuto představu realizuje. 

Na absolventské práci Zdeňka Patáka z VOŠG Hellichova z r. 2000 a na její dochované maketě můžeme sledovat, jak ji realizuje. Z rozsáhlého díla surrealistického básníka Zbyňka Havlíčka, jež prošlo řadou vývojových fází, vybírá osm básní, v nichž se odráží pocit absurdity. Absurdita, groteska, spojení nespojitelného jsou erbovním znamením surrealismu – jak v literatuře, tak ve výtvarném umění. Ilustrace, jimiž Paták text provází, čerpá z dobové surrealistické vizuality – z českého informelu, z Mikuláše Medka, a dalších – s Boudníkem sdílí okouzlení tiskem, monotypem, se Sekalem uchvácení nalezenými předměty, jež v sobě tají jakousi paměť. V maketě z pauzovacího papíru prosvítají jako otázka neurčité tvary – při pohledu proti světlu začínáme nacházet odpovědi. Na vložených scanech rozpoznáváme výřezy ze zinkových desek, dílky Merkuru, kovové podložky, matky, vodní filtr, lžíci na boty… Ve výsledné knize jsou vytištěny ofsetem a ještě jednou, barevným hlubotiskem: sletované kovové části se staly matricí. 

Čeho však je to otisk, co je to za věci, na které se díváme? Nalezené předměty tu nejsou samy za sebe, nejsou tematizovány, a není z nich ani sestaven žádný tvar – není to žádná arcimboldovská variace, ba ani variace na Věru Janouškovou. Ulomená čepel a kousek Merkuru tu prostě jsou. A jejich spojení je absurdní. Absurdita vzlínající z Havlíčkových básní je do jisté míry vázána na dobové politikum, avšak, jak dokládá Patákův o půl století mladší vizuální komentář, přesahuje ho. Je to pocit absurdity vlastní každé éře, která si uvědomuje svou konečnost. Takové uvědomění je samo o sobě součinitelem zániku, absurdita však plyne z něčeho jiného: tušíme, že svět tu bude i po nás – jenže my tu jaksi pořád ještě jsme. A tehdy je čehosi příliš, když čehosi se nedostává – nedostává-li se smyslu, je příliš nicoty. Kovová podložka, kousek Merkuru a ulomená čepel nedávají dohromady nic. Zdeněk Paták jej otiskuje na papír – odhaluje tvar a barvu ničeho.

Lucie Rohanová