Tři generace umělců působících na Univerzitě umění Magdaleny Abakanowiczové v Poznani, v rovině kresebné, grafické a konceptuální.

 

Kurátorství výstav má nejčastěji dvě podoby. V prvním případě je kurátor demiurgem, který na sebe bere roli tvůrce a s pomocí umělců a jejich děl směřuje k vizuálně a intelektuálně předem dané pointě; v druhém případě lze více důvěřovat umělci. Ve své kurátorské práci chci ukázat umělce takového, jaký je, ukázat jaká je jeho tvorba, a dát mu prostor a možnost volby. Předpokládám, že je to proto, že paradigmatem mé umělecké práce je svoboda. Tím, že požaduji svobodu ve své vlastní tvorbě, ji jako kurátor nabízím ostatním. Ale také chci jednoduše uspokojit svou vlastní zvědavost.

 

Tak vznikla výstava Náhoda. Lidem, kteří se mnou spolupracovali na přípravě výstavy Figurama 24 na Univerzitě umění Magdaleny Abakanowiczové v Poznani, jsem navrhl společnou výstavu v Ostravě, ve vile Hanse Urlicha. Jediným omezením bylo množství prostoru v galerii a okamžité rozhodnutí o účasti. Převoz děl byl neodkladný a my jsme museli mít co ukázat. Vše se seběhlo velmi rychle a stalo se náhodou, ale byla to opravdu náhoda a byla ta náhoda, pokud nějaká byla, něčím negativním. Možná naopak, možná má náhoda potenciál ukázat pravdu.

 

Kromě mě, tedy profesora Sławomira Kuszczaka, se k účasti na výstavě přihlásili profesor Zbigniew Szot, doktor Paweł Flieger a magistra Ada Jurczak-Łowkis. Naše akademické tituly uvádím proto, abych prezentoval naše akademické úspěchy a představil tak tři generace pedagogů na poznaňské univerzitě.

 

Být pedagogem nebo vyučujícím na umělecké univerzitě v Polsku je vlastně spojeno s neustálým hodnocením a kontrolou. Neustále podáváme zprávy o svých uměleckých výstupech a někdo je hodnotí. Jsme povinni na základě své práce provádět výzkum a získávat tituly. Je to nikdy nekončící proces, a to i pro profesora. Vyvíjený tlak je adekvátní podmínkám, které univerzity vytvářejí pro realizaci individuální tvorby. Prakticky nikdo se takové práce nevzdává a mnozí se o ni ucházejí.

 

Výběrem umělců z výše popsané skupiny si člověk může být téměř stoprocentně jistý, že bude pracovat s dobrými a talentovanými umělci. V takové situaci si člověk může dovolit náhodu, která je jakýmsi způsobem porušením rutiny a nese s sebou příjemný pocit z riskování. Uvidíme, co se stane, lépe poznáme své přátele, je tu šance, že vznikne něco nového, a možná i šance definovat něco obecného.

 

Náhody a shody okolností fascinují lidi už léta a zabývá se jimi rovněž věda. Možná právě vztah mezi náhodami a vědou je pro umělecké cítění trvale vedené intuicí nejinspirativnější. Paul Krammerer, vídeňský biolog, jako první systematicky studoval principy náhody a definoval zákon řady. Stejně jako Tomasz Dawnowicz, Wolfgang Pauli a Carl Gustav Jung intuitivně vytušil, že náhody jsou projevem pro nás těžko pochopitelného univerzálního principu, který funguje zcela nezávisle na známých fyzikálních zákonech. Je možné, že tvůrci od nepaměti inspirovaní přírodou to cítili a chtěli to pochopit a vysvětlit. V přírodě je něco, co nás inspiruje, něco, co je třeba vysvětlit a co nás nutí se vyjádřit… a toto něco možná v současnosti patří spíše do umění než do vědy, protože ta nejsložitější věda – podle těch nejchytřejších – se začíná podobat kreativitě.

 

Výstava Náhoda je překvapivě ucelená nejen svým postojem tvůrčího zkoumání skutečnosti, ale i po formální stránce. Všichni umělci se odkazují k představě krajiny, v této rovině chtějí vizuálně popsat svou realitu, pro všechny postoje hraje důležitou roli linie horizontu… zákon série? Věděl jsem, komu výstavu nabízím, není to však náhoda… nevěděl jsem, jaká díla budou vystavovat, a přesto náhoda…

 

„…zajímají mě jen ty obrazy, se kterými se setkávám a kterým nerozumím.“ (Paweł Flieger)

 

„Ve svých pracích se zaměřuji na opakující se stav dějin. Navazuji v nich k sociálním problémům týkajícím se civilního obyvatelstva. Nacházím v nich závislosti z minulosti v současném světě. Série prací zobrazuje historii vodních katastrof, které se často stávají násilnou vojenskou taktikou.“ (Ada Jurczak-Łowkis)

 

„Malbu považuji za kánon a způsob, jak definovat a pochopit realitu.“ (Sławomir Kuszczak)

 

„V neustálém pohybu vody, přílivu či odlivu je jakési kouzlo. Tyto spojene s vesmírem jevy mají obrovský vliv na pozemský život. Lidská přirozenost se je snaží roztřídit, pojmenovat, vysvětlit, ale stále je to jen povrch.“ (Zbigniew Szot)

 

vystavující: Paweł Flieger, Ada Jurczak-Łowkis, Sławomir Kuszczak, Zbigniew Szot

kurátor: Sławomir Kuszczak