Galerie K4 hostí skupinovou výstavu mladých umělců s názvem Žádná podívaná. A právě tento název shrnuje nejvýstižněji celou koncepci výstavy. Odmítání prázdné, prvoplánově zábavné kultury, uměleckého spektáklu, jehož produktem se stala jakási podívaná, často záměrně nepochopitelná nebo pustě šokující, je faktorem, který všechny vybrané autory spojuje. Kurátorky, studentky dějin umění, hledaly v řadách studentů, případně čerstvých absolventů uměleckých škol, právě osoby s jemnějším vnímáním a silným názorem, který se nepoddal nárokům po okázalosti. Studentská galerie jako místo akademicky svobodné a nekomerční jepak ideálním místem pro demonstraci toho jiného umění, které se, bohužel, do výstavních prostor dostává méně. Jelikož výstava představuje obecnou tendenci, postoj, jsou zde zastoupeni umělci projevující se širokou škálou médií od klasické malby, přes audiovizuální projekce a fotografii až po sochu či sklo.
Inspirací k názvu byl úsek z knihy Hanse Beltinga Konec dějin umění. Jak právě Belting výstižně píše, mnoho z dnešního umění je primárně jakousi „kolektivní podívanou“. Dnešní doba chce „kulturu zábavnou, která má překvapit, nikoli poučovat, a má vyvolat podívanou, v níž se účastníme něčeho, co už nechápeme“. Tyto nároky na zábavnost nutí kulturu „sahat po posledních rezervách jak se prosadit“ a tak „povolává i umění, aby předstoupilo jako svědek“. Proto je dnešní umění spolu s umělci vystaveno psychickému tlaku také ze stran oněch mas publika, které chtějí být do galerie přitáhnuty velkolepou show. Ta ústí do sebedestruktivní spirály, kdy se umění pod tlakem vzdává své podstaty, prostoru pro vyjádření.Výstava Žádná podívaná ukazuje díla jiného druhu. Umělec je tu (slovy Adrieny Šimotové) „člověk nadaný zvláštní citlivostí, větší vnímavostí a reagující na jemné nuance, jakých si mnoho lidí ani nevšimne“, jehož dílo má „v pekelném hluku padajících bomb jako nastálé ticho největší význam – jako má význam mlčení v chaosu překřikujícího se davu lidí či v záplavě hlučných informací“.
Na projektu se podílí značný počet umělců, vyjadřujících se různými médii od klasické malby přes audiovizuální instalace a fotografii po sochu a sklo. Každý z nich je prezentován jedním až třemi díly, která spolu vytváří jednotu v různorodosti, kterou se ona výše popsaná tendence projevuje.Malbu reprezentují Tomáš Tichý, Tadeáš Kotrba a Vojtěch Berka, fotografii dva studenti ústecké Fakulty umění a designu Kamil Tupý a Lucie Illésová. Videoprojekcí a audio instalací se představí Jana Hradecká. Objekty se budou prezentovat dva konceptuální umělci Alexandra Karpoukhina a Martin Prudil. Sochařská tvorba je zastoupena Hynkem Poulem. Potenciál skla jako volného umění představí Pavel Skrott.
Všechna díla se po ukončení pražské výstavy přesunou do alternativního prostoru Inkubátor Předlice v budově bývalé Severočeské armaturky. Spolupráce s univerzitou Jana Evangelisty Purkyně byla možná díky ateliéru Kurátorských studií, jmenovitě díky Zdislavě Ryantové. Architektem obou výstav je Josef Tomšej.
Vystavující: Tadeáš Kotrba, Tomáš Tichý, Vojtěch Berka, Martin Prudil, Alexandra Karpoukhina, Jana Hradecká, Lucie Illésová, Kamil Tupý, Pavel Skrott, Hynek Poul

Kurátorky: Klára Jarolímková, Magdalena Jadwiga Härtelová