Začalo to vzpomínkou…

Naše touhy rostou. Někdy se je daří naplňovat. Náš životní prostor se ale spíš zmenšuje. Na pozadí vlastních povinností vnímáme ubíhající dny, týdny, měsíce i měnící se roční období pouze periferně. Tempo se stále zrychluje. Přestože se snažíme vytyčit si jasný horizont, ke kterému směřujeme, pod tíhou okolností často paběrkujeme ode dne ke dni a ztrácíme směr. Při pohledu zpátky vnímáme prožitý čas jako neurčitý tok, z něhož se vynořují vzpomínky – obrazy, tóny, záblesky světla… Jaké bylo minulé léto? Bylo tak deštivé jako letos? Snažím se matně rozpomenout. Vybavuje se mi jenom ta zeleň a taky vůně vzduchu po dešti. Na víc už si nevzpomínám. Začínám rozumět tomu, proč moje babička každé své vyprávění začínala větou: „To bylo tehdy, když…“ Taky to říkám. Každý večer. Když vyprávím smyšlené příběhy svému malému synovi. To bylo tehdy, když byl děda Jaromír stejně malý chlapec, jako jsi ty… Nejprve udělá dědovo gesto a pak se píchá prstem do břicha. Směje se na celé kolo. Zajímalo by mě, jaká je jeho představa o čase. Jak se formuje? Na to se dost často ptám. Sebe. Druhých. Jak vnímají čas? Jako objektivní, měřitelnou veličinu? Jako časomíru, která odměřuje pravidelným tempem? Minutu po minutě, den za dnem, týden po týdnu, rok za rokem. Jako klapající políčka karuselu – 81 snímků, jeden za druhým, tma, přetočit a zase znova. Nebo čas spojují spíš se subjektivním prožitkem? Chápou čas jako sled událostí, z něhož vystupují ty nejintenzivnější momenty, které pak zásadním způsobem definují naši zkušenost, stávají se pro nás mírou hodnocení skutečnosti, prostředkem umožňujícím orientaci v prožívané realitě?

Mnohdy se snažím na něco konkrétního vzpomenout a zařadit to v čase. Marně. Dělám si proto záznamy. Ale dost ledabyle. Někdy, když mě přepadá strach, že bych mohla všechno zapomenout, vracím se k tomu s o to větší horlivostí. Čas od času se dívám do diářů. Mám je založené v knihovně. Jeden jako druhý. Otočené hřbetem ven. Musím se smát, jak málo si toho při pohledu na ně vybavím. Občas si jimi listuji. Procházím roztržité záznamy a ptám se, jak jsem jen mohla na tohle zapomenout… Obrazy najednou vyplouvají. Jako políčka nějakého filmu. Vzpomínám si, že jednou jsem myslela na to, že až letopočet bude začínat dvojkou, nebude to vypadat vůbec dobře. Nevypadá. Ale možná to jen člověk občas vnímá moc kontrastně, anebo zase naopak v příliš neurčitých barvách, které mu splývají v jeden nekonečný gradient. Vše se jeví na pozadí toho, co právě prožíváme. Ubíhající čas znejisťuje paměť, rozostřuje jasné kontury vzpomínek. Ohlédneme-li se nebo zadíváme-li se na stejnou věc znovu, nikdy neuvidíme totéž. Je to, jako bychom podruhé četli stejnou knihu? Anebo se díváme pohledem někoho druhého?

Kurátorka/Curator: Nina Moravcová

Vystavující umělci/Artists: Dana Bartoníčková, Jana Bernartová, Filip Cenek, Magdaléna Kašparová, Alena Kotzmannová, Markéta Othová, Lucia Papčová, Janek Rous