Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Minulost a současnost školy
Uměleckoprůmyslová škola v Praze (UPŠ) byla založena v duchu idejí Gottfrieda Sempera. Semper stavěl na dosavadní umělecké zkušenosti lidstva a hledal syntézu uměleckého a technického. Jako teoretik architektury se snažil nalézt společné vyústění umělecké a technicky konstrukční složky, sladit umělecký koncept jak s vědeckou a technickou prací, tak s prací řemeslníků. Architektura staveb pro něj představovala centrální druh umělecké tvorby, užitné umění pak další druhy. Za podstatu architektury považoval princip tektoniky a tradiční symboliku forem, která teprve otevírá cestu dalšímu vývoji.
V jeho pojetí uměleckoprůmyslové školy je nutnou součástí teoretických úvah konkrétní poznání. Proto má být škola kromě knihovny doplněna muzeem vzorné umělecké produkce z historie, v pozdějším vývoji i ukázkami ze současnosti, s prohlídkami doplněnými přednáškami a odborným výkladem. Tím je výchova rozšířena o emocionální podněty a tříben estetický vkus. Takto pojatá teoretická výuka je provázena tvůrčími ateliéry vedenými zkušenými umělci, kteří dovedou vnést uplatnění základních principů tvorby do praxe svých žáků. Kultivaci poznání umělců i veřejnosti tedy považoval za možné založit na zásadách, které lze vykládat a vyučovat, a proto lze k tomuto účelu zakládat i speciální školy.
První takovou školu, která se stala vzorem mnoha dalším, založil Semper v Kensingtonu roku 1852. Pražská uměleckoprůmyslová škola, která zahájila svoji činnost v duchu těchto idejí v roce 1885, byla v době svého vzniku první a jedinou státní uměleckou školou v Čechách. Její budova byla vystavěna v letech 1882-1885 podle projektu Františka Schmoranze ml. a Jana Machytky.
Uměleckoprůmyslová škola původně využívala jen křídlo na Alšově nábřeží, zatímco trakt do náměstí sloužil Malířské akademii. Architektonické řešení je inspirováno italskými paláci vrcholné až pozdní renesance, avšak jeho bezprostředními vzory byla sídla výtvarných akademií v Paříži a ve Vídni. Účel budovy prozrazují velká ateliérová okna, ale také plastická výzdoba. Průčelí nese jména velkých renesančních či barokních umělců a v důležitých místech je vyzdobeno kopiemi antických a renesančních soch – Venuše Medicejské, Venuše Uranijské, Tančících satyrů, jakož i Michelangelova Úsvitu a Soumraku. Uvnitř je původní malířská výzdoba zachována ve výstavním sále a v části chodeb.
Úkolem UPŠ bylo, jak praví zakládací listina, „vychování v umění dovedných sil pro umělecký průmysl a vycvičení učitelských sil pro vyučování uměleckoprůmyslové a pro učitelství kreslení na školách středních”. Pod pojmem uměleckoprůmyslový se tehdy rozumělo především umělecké řemeslo a dekorativní doplňky architektury. Nebyla sice školou vysokou, ale vymykala se již tehdy ze systému středního školství: byla podřízena přímo ministerstvu a od počátku byla vedena v duchu svobodného a tvořivého přístupu pedagogů.
UPŠ byla původně členěna na tříletou školu všeobecnou, na niž navazovaly tří až pětileté školy odborné a speciální (architektura, sochařství, kresba, malba, zpracování kovů, řezbářství, malba květin, textil). Profesorský sbor byl vybírán z předních osobností české kultury.
Prvním ředitelem školy se na sedm let stal architekt František Schmoranz, první český architekt mezinárodního formátu. Projektoval školní budovu, vypracoval organizační strukturu a také sestavil první pedagogický sbor z předních tuzemských uměleckých osobností, osvědčených při výzdobě Národního divadla. V pedagogickém sboru v této době působili mj. František Ženíšek (1885-1896), Josef Václav Myslbek (1885-1896), Jakub Schikaneder (1885-1923), Celda Klouček (1887-1917), Felix Jenewein (1890-1902), Bedřich Ohmann (1888-1898). Dějiny umění zde přednášeli význační čeští historikové umění, jakými byli například semperovský teoretik Otakar Hostinský (1885-1893) či Karel B. Mádl (1886-1916). Mezi první absolventy, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin českého výtvarného umění, patřili Jan Preisler, Stanislav Sucharda, Josef Mařatka, Vojtěch Preissig, František Kobliha, Bohumil Kafka a Julius Mařák.
Zestátněním Akademie výtvarných umění pozbyla v roce 1896 UPŠ prestižního postavení a s ním také části pedagogického sboru. Za nového ředitele, architekta Jiřího Stibrala (1886-1920), se UPŠ orientovala především na užité obory. Pedagogický sbor tehdy posílili Stanislav Sucharda, Jan Preisler, Karel V. Mašek, Alois Dryák, Ladislav Šaloun a zejména pak Jan Kotěra, který výrazně ovlivnil orientaci a profil školy svým prosazováním jednoty výtvarné kultury a tvorby moderního slohu. Na přelomu století se UPŠ rozešla s dosavadním uměleckým historismem a stala se důležitým centrem secesního hnutí. Roku 1900 reprezentovala UPŠ české umění na světové výstavě v Paříži, kde získala prestižní Grand Prix. Ke studentům, kteří na UPŠ nastoupili na počátku nového století, patřili budoucí významní představitelé českého kubismu a formující se generace meziválečné avantgardy – Josef Čapek, Václav Beneš, Josef Gočár, František Kysela, Bohumil Kubišta, Otakar Novotný, Linka Procházková, Jan Zrzavý, Václav Špála, Josef Šíma, Emilie Paličková, Jaroslav Rössler či Pravoslav Kotík.
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 proběhla na UPŠ zásadní reforma. Instituci se sice nepodařilo získat status „Vysoké školy dekorativního umění”, o nějž usilovala, ale posílila přesto svou autonomii a organizační strukturu. Od roku 1920 se do jejího čela jmenoval volený rektor a v meziválečné době ve sboru UPŠ dominovaly nové umělecké osobnosti včetně Pavla Janáka, Františka Kysely, Jaroslava Horejce, Vratislava H. Brunnera, Heleny Johnové, a historikové umění jako Antonín Matějček, Václav V. Štech a Jaromír Pečírka. Také oni výrazně ovlivnili profil školy. V prvních letech samostatné republiky modifikovala UPŠ svou secesní slohotvornou orientaci a usilovala o vytvoření nového národního slohu založeného především ornamentálně. Mnoho jejich posluchačů a pedagogů ve své práci dospělo ke specifické verzi stylu art deco. Roku 1925 reprezentovala UPŠ Československo na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži, kde se jí dostalo jak oficiálního uznání, tak i kritiky z avantgardních pozic.
Koncem dvacátých let se škola odvrátila od dekorativismu a začala se orientovat na konstruktivismus a funkcionalismus. Příklad německého Bauhausu zde prosazoval zejména Otakar Novotný. K absolventům meziválečné etapy patří mimo jiné Jan Bauch, Cyril Bouda, Karel Černý, Toyen, František Foltýn, Ľudovít Fulla, Mikuláš Galanda, František Gross, František Hudeček, Václav Kaplický, Antonín Kybal, Zdeněk Sklenář, Karel Souček, Ladislav Sutnar, Karel Svolinský, Jiří Trnka a Ladislav Zívr.
Po uzavření vysokých škol v roce 1939 suplovala po dobu druhé světové války UPŠ úlohu Akademie. Během válečné doby a několik let po válce ovlivnila obor architektury výrazná osobnost Jana Sokola, který byl ale po roce 1948 s mnoha dalšími ze školy vypuzen. Zákonem z roku 1946 získala konečně UPŠ nový status a s ním také nový název Vysoká škola uměleckoprůmyslová (VŠUP). Roku 1947 se studium prodloužilo na pět let a ateliéry byly rozděleny do kateder užité architektury, užité malby, užité grafiky, textilu a oděvnictví, užité plastiky, sklářství, porcelánu a keramiky.
Po komunistickém puči v únoru 1948 se podstatně proměnila organizace i orientace školy. Dogmatický důraz na ideové a politické aspekty převážily nad uměleckými požadavky a potřebou vychovávat svobodomyslné a svobodné umělce. Řada nových pedagogů se bezvýhradně podřídila socialistickému realismu a vyšší úroveň a větší nezávislost si podržely spíše řemeslné obory (textil, sklo, kov, keramika). Přesto se ve sboru v padesátých letech objevily významné osobnosti – například Adolf Hoffmeister či Arsén Pohribný – a absolvovali zde Věra Janoušková, Hermína Melicharová, Čestmír Kafka, Milan Grygar, Stanislav Kolíbal, Stanislav Libenský, Zdeněk Palcr, Adriena Šimotová, sestry Válovy, Jiří John, Eva Kmentová, Květa Pacovská, Olbram Zoubek, Vladimír Kopecký, Jiří Balcar či René Roubíček. Velký úspěch školy představovalo ocenění českého pavilonu na Expo ’58 v Bruselu.
V šedesátých letech se znovu upravila struktura VŠUP. Studium bylo prodlouženo na šest let a výuka usilovala o rozvíjení invence a svobodnější umělecký výraz. Intenzivní rozvoj zaznamenaly zejména umělecko-řemeslné obory a byla rovněž zřízena katedra průmyslového designu (dřívější zlínská Škola umění, která byla připojena k VŠUP roku 1959).
Tzv. konsolidace počátkem sedmdesátých let znamenala pro školu hlubokou krizi. Odešla řada osobností, na nichž stála její úroveň, včetně Františka Muziky, Adolfa Hoffmeistera, Antonína Kybala, Karla Svolinského a Jiřího Trnky. Z osobností, které zůstaly, měla mezinárodní ohlas scénografická tvorba architekta Josefa Svobody. V čele školy byli v době normalizace konformní straničtí funkcionáři. Pod vedením Jana Simoty, jenž byl rektorem v letech 1973-1985, charakterizoval VŠUP bezinvenční formalismus a program založený na demagogických frázích. V tomto duchu oslavila VŠUP roku 1985 své 100. výročí proklamacemi o kulturně politickém programu strany a neustálém zápasu o pokrok. Tento kurs zachoval i následující rektor Jan Mikula.
Po listopadu 1989 byla vyměněna většina pedagogů a došlo k reorganizaci kateder i systému výuky na VŠUP. Na počátku roku 1990 byl novým rektorem jmenován architekt Ladislav Vrátník. Spolu s přáteli z řad svobodomyslných umělců připravoval v naději na pád komunismu nové personální složení školy již řadu let předtím. Podařilo se mu sestavit prakticky nový profesorský sbor a obnovit tradici působení významných osobností. Vedení ateliérů se ujali i umělci dříve režimu nežádoucí a také ti, kteří byli úspěšní v zahraniční emigraci. Škola se pod Vrátníkovým vedením vrátila k Semperově a Schmoranzově koncepci výuky založené na třech pilířích: teorii umění a filozofii, technických disciplínách a ateliérové umělecké tvorbě.
Pod vedením rektorů Josefa Hlaváčka, který nastoupil roku 1994, Zdeňka Zieglera, Jiřího Pelcla, Borise Jirků a v současnosti Pavla Lišky získává VŠUP novou tvář. Škola je dnes zapojena do řady významných mezinárodních projektů, rozšiřuje svou výuku v oblasti volného i užitého umění a v neposlední řadě se věnuje vydávání uměleckých publikací a výstavní činnosti. VŠUP se v současné době skládá z pěti kateder, které zastřešují dvacet tři ateliérů v oborech architektura, design, volné umění, užité umění a grafika. Šestá katedra zajišťuje výuku v oblasti dějin umění a estetiky.
