Vojtěch Kovářík – Touha po něčem trvalém

Vojtěch Kovářík je a vždy bude grafik. Představa, že by nemohl rýt do linolea a vytvořit obraz otiskem z vyryté matrice, by v jeho případě asi vedla ke konci umění. Vyrytím obrazu do pevného materiálu vyniká nejen komplikovanější materiální podstata zobrazovaného, ale především je takový obraz fixován, a může být zmnožen tolikrát, co matrice dovolí. A o to jde, o proměnu něčeho pomíjivého v trvalé. 

Touha po něčem trvalém je základní lidskou potřebou. Projevuje se v různých oblastech života, od vztahů po osobní cíle. Je to často nevyřčená touha po stabilitě, jistotě a pocitu bezpečí. Lidé se podvědomě snaží minimalizovat nejistotu. Snaží se maximalizovat pocit bezpečí. Trvalost ve vztazích, práci i domově může tento pocit uspokojit. Touha po trvalém vnáší do života řád, smysl a pocit kontroly. Také umění má prostředky jak tento pocit, tuto hodnotu vytvořit více přítomnou, více hmotnou a reálnější. Trvalost může být často iluze. Umění dává prostor pro postupy, principy a symboly, kterými se stává prchavost skutečnou. 

Vojtěch Kovářík rozvíjí svou mytologii trvalého prostřednictvím soustředěného pohledu na úplně obyčejné objekty. Jsou jimi předměty obývacího prostoru, především židle a stoly. Židle se mu stejně jako například dříve Adolfu Loosovi stává zhmotněním člověka, jeho otiskem. Díváme-li se na židli, člověk tam je a není. Židle zastupuje jeho přítomnost, stává se metaforou života, vztahů a komunikace, ovšem té stabilní, věcné a konstruktivní. Architekt Adolf Loos ve svém textu o sedacím nábytku (1898) tvrdí, že židle není ani tak otázkou estetiky ale toho, jak sedíme. Je spojením ideální praktické formy a lidských každodenních potřeb, různých potřeb, třeba i odpočívání. A tyto potřeby se velmi málo mění, jsou trvající. „Židle, stůl, šatník? Nikdy neuznám, že máme měnit vyzkoušené a staletí ustálené formy“, tvrdil Loos. 

V případě Vojtěcha Kováříka a jeho rytiny (linorytu) je přítomný ještě jeden prvek fixace, zhmotnění prchavého v trvalé. Neryje židli jako objekt, ale židli jako obraz, používá fotografický snímek. Už fotografie je zachycením prchavého. Jde o portrét židle, fotografii učiněnou pomocí blesku a lamp, aby byly zřejmé ostré hrany a forma více než atmosféra. Následně je fotografie pomocí diagonální sítě a rastru vyrývána do matrice. Pro stále shodné téma, které Vojtěch Kovářík opakuje, je podstatný proces vzniku. Otisk matrice je fixací fixovaného, dvojitý krok k trvalému, harmonickému, objektivnímu světu každodennosti. 

Za posledních několik let vytvořil Vojtěch Kovářík rozsáhlý cyklus prostorů trvalého všedního dne. Prostřednictvím linorytu, rastru a ručního tisku získávají prosté objekty zářivou světelnost, vlastní mytologii a monumentalitu rastru. Autor v oblasti grafiky dlouhodobě patří k výrazným osobnostem výtvarné scény.

Kurátorka: Eva Bendová