Vladimír Kopecký – Barvu užírám, hltám

Profesor Vladimír Kopecký (*26. 11. 1931) je znám jako mistr sklářského umění, experimentátor a malíř divokých velkoformátových obrazů. Jeho dílo patří dnes již k nepostradatelným kapitolám českého poválečného umění. Je to solitér, osobnost nenaplňující škatulky, persona rozpolcená. Je znám tím, že jeho tvorba má vždy dvě polohy rozkročené mezi bouři a klid, prostor a plochu, krásné a ošklivé, hodně a málo. Nejde však o osobnostní rozervanost, ale o proměnlivou mnohost řádů. Tyto řády se navzájem doplňují a zdá-li se některý autorovi vyčerpaný, vytasí se s dalším.

Autorova čerstvá tvorba z letošní letní sezóny svědčí o neutuchajícím hledání a překračování hranic. Ačkoli by jistě mohla fungovat jen jako čistě estetický prvek, je nosičem silných metaforických hodnot. Bytostný performer Kopecký se zabývá procesem vzniku, z jeho prací dýchá prožitek, navrstvená živelnost. Pro autora hrají zásadní roli plochy, plátna a prostor, sepětí s trojrozměrným sklářským řemeslem napomáhá hledání hloubky i v kresbě a malbě. Na obrazech zůstává volná plocha, bere na sebe podobu plátna bez úpravy, žluté, syrové sololitové desky nebo nazvětšovaného předtisku staršího díla. Kopecký si s podkladem příliš neláme hlavu, s plochou experimentuje. To aby vynikla samotná podstata.

Název výstavy „Barvu užírám, hltám“ vychází z autorských textů a básní sepsaných na pomezí večerního snění. Barva je pro Vladimíra Kopeckého natolik zásadní, že ji v básních bere do úst, neovladatelně hltá. Tedy je mu potravou, je z ní živ. Na straně druhé se od ní v nejnovější tvorbě lehce zvládá oprostit, těžké kýble výrazných odstínů akrylových barev vymění za černý uhel. A hmotu barvy odebírá, užírá, aby nepřišla na zmar. Nechává promlouvat další řád, dává prostor ploše a několika dobře promyšleným čarám. Anebo vše zkombinuje. Rozhodně však výsledek nepostrádá požitek, smyslnost a radost ze života.

Nejnovější Kopeckého práce ukazují možnosti pro naše konání uvnitř prostoru a za podmínek, které nám tady a teď byly dány. Povzbuzují k pokornému překračování hranic a přemýšlení nad nastolenými pořádky tak, abychom měli ze života potěšení a neustrnuli. Podněcují k neustálému zkoušení správné a uspokojivé cesty. Jde o hledání a nacházení příležitostí, bytí na maximum a nepromarnění jediného životního obrazu.

kurátorka výstavy: Anna Kučerová

foto: Gabriel Urbánek