Vladimír Kokolia, Hana Pýchová: Cesty do polí

Hanu Pýchovou a Vladimíra Kokoliu spojuje fascinace světlem. Zatímco Vladimír Kokolia se v posledních letech vypravuje pro světlo klasicky do krajiny, Hana Pýchová vytváří své světelné krajiny na světlocitlivém filmu ve vysokonapěťovém poli. Název výstavy „Cesty do polí“, parafrázující Slavíčkův ikonický obraz, poukazuje k české krajinářské tradici, a zároveň k pojmu pole, jak je používán ve fyzice nebo v psychologii. Výstava je tematickou protiváhou dlouhodobé expozici české krajinomalby ze sbírek Východočeské galerie.

Ačkoli ani Hana Pýchová ani Vladimír Kokolia nejsou bytostnými krajináři v obvyklém smyslu tohoto označení, práce obou s krajinou úzce souvisí – nejen tématy, ale i osobitým nastavením citlivosti k prostředí, v němž žijí. Ve svých pracích navazují oba tam, kde tradiční chápání žánru krajinomalby končí; nekopírují spatřené, ale hledají neotřelé cesty a postupy pro svou misi: jak žasnout nad zdánlivě nejobyčejnějšími věcmi. 

Vladimír Kokolia se podle svých slov v krajině cítí jako impresionista, maluje prý jednoduše to, co nachází ve svém pohledu. Tak prosté to ale u něho nebude, jelikož se na pohledu pokouší zároveň zachytit i jeho celkový rámec, který se vlastnímu vnímání z principu vymyká. Možná že právě toto úsilí o nemožné je zdrojem výrazového rozpětí, které pozorujeme mezi akvarely a kresbami, zachycujícími koruny stromů téměř figuralisticky a portrétně jako živé bytosti, a mezi plátny, v nichž je jedinečný zážitek z krajiny přetavený do mnohovrstevnatých struktur a prostupů barev a světla. Použitím auto-stereoskopických technik v některých obrazech z poslední doby médiem stává dokonce samo zorné pole. Od diváka si však sdílení žádá určitou „časovou investici“ a nepředpojatý pohled.

Hana Pýchová kreslí na filmy pomocí koronárního výboje. Elektricky nabitá deska při dotyku zachycuje různou míru vodivosti v prstech nebo v kreslících nástrojích. Autorka pracuje se světlem přímo – spolupůsobí při vzniku díla a nemyslitelné je bez něj i představení výsledku – prosvíceného filmu. Ten můžeme chápat jako tajemnou laternu magiku, záblesk z paralelního fantaskního světa květin a hvězd, ale i jako obyčejnou kresbu, při které je zvláštním způsobem, sahajícím až do mikrosvěta, nahlédnuto do okamžiku tahu.

Přímo v krajině, resp. v říši rostlin hledala Hana Pýchová inspiraci pro malé plastiky z porcelánové hmoty – se zaujetím botanika a sochaře vytvořila semena rostlin v mnohonásobném zvětšení. Její malé plastiky jsou tvarovými etudami, které dovolují obdivovat vynalézavost přírody i preciznost zpracování. 

Setkání obou autorů na výstavě ve Východočeské galerii v Pardubicích není náhodné. Hana Pýchová, která své studium na pražské AVU začala v konceptuálním ateliéru Miloše Šejna, absolvovala v roce 1999 v Kokoliově ateliéru Grafika 2. Nabídka ke společné výstavě je tak přátelským gestem bývalého pedagoga i signálem, který Hanu Pýchovou (jako „spícího agenta“ – V. Kokolia) po několikaleté odmlce volá zpět, k pokračování dialogu.

Výstava je tematickou protiváhou dlouhodobé expozici české krajinomalby „Svítání v sadu“ ze sbírek Východočeské galerie. 

Autorka výstavy: Mgr. Vanda Skálová