Vladimír Houdek – Hmota a tělo

Výstava výrazného představitele současné mladší malířské generace. Kvůli epidemiologickým opatřením se koná bez vernisáže. Výstava potrvá do 27. 1. 2021. Kurátorské video zveřejníme 7. 1. 2021 ve 20.00.

Vladimír Houdek

„Krása sama o sobě by měla být v něčem plná tenze,“ říká v jednom z rozhovorů Vladimír Houdek, držitel Ceny kritiky pro mladou malbu 2010 a Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2012 a jeden z nejvýraznějších představitelů současné české malby. V obrazových kolážích vybraných pro svou další ostravskou prezentaci dokazuje, že i jeho aktuální malby jsou plné zvláštního vnitřního napětí.

Pro „neomodernistickou“ malbu (jak bývá někdy označována) Vladimíra Houdka jsou důležité dějiny umění od futurismu, přes kubismus, artificialismus a surrealismus až k op-artu a brutalismu. Od abstraktně laděných kompozic by se jistě dala očekávat nezaujatá hra s formami a racionální odtažitostí. Od vlepených obrazových fragmentů a malovaných technicistních motivů (šrouby, matice, závitnice) pak zase spouštěč automatismu surreálné narace. Od op-artových efektů zastoupených často rastry a šachovnicemi pak pro změnu sklon k vizuální atraktivitě. Ani jedno, ani druhé, ani třetí však k popisu jeho obrazů nestačí. Vždy je přítomno něco navíc, něco, co bychom snad mohli označit souslovím „myšlení malbou“. Zaměříme-li se například na to, jakým způsobem a jak soustředěně a cíleně prozkoumává možnosti práce s barevnou hmotou, její redukovanou střídmostí i jejím mnohonásobným vrstvením, je z toho zřejmé, že autor uvažuje výrazně strukturovanějším způsobem. Není proto náhodné, že koktejl, který na svých obrazech míchá, musí chutnat divákům, znalcům i kupcům. Zkrátka: nejsme tu svědky povrchní ekvilibristiky, kterou rychle (pro)koukneme a začne nás nudit. Naopak – setkáváme se tu s malbou, která reflektuje sama sebe, své předpoklady i své možnosti.

Vladimír Houdek pracuje tvrdě a systematicky. Jeho malby, koláže a kvaše se proměňují ve významové struktury osvobozené od závislosti na povrchní atraktivitě. Vnější plocha obrazu ztrácí jistotu své (samo)zřejmosti. Zdůrazněna je skrytost, ačkoli není okem verifikována. Právě ona ovlivňuje, jak se povrch divákovi ukazuje. Pak už jen stačí všimnout si, jak skryté vrstvy vnější obrazovou slupku fakticky i virtuálně zevnitř nadouvají a jak se přes ni protlačují, jak ji olupují a prosakují skrze ni v trhlinách, škrábancích, řezech, v okrajích a vystupují do percepčního pole, aby tak každému připomněly, že bez nich se v malbě nemůže odehrát nikdy nic podstatného.

Text: Martin Mikolášek