Viktorie Valocká / guma laguna

kurátorka: Nina Michlovská

Viktorie Valocká (*1988) představuje na výstavě guma laguna výběr z obrazů vytvořených během uplynulého roku. Mluvit o nich jako o krajinách vyznívá jaksi nepatřičně. Jako by nás to zavádělo tam, kde jsme se ocitnout nechtěli. Ona sama chápe své obrazy jako prostředí budovaná malířskými prostředky. Krajinný prvek je v nich však trvale přítomný. Mnohdy se objevuje jenom v náznaku, mimoděk, prostřednictvím specifické práce s barvou. Ta je ostatně už po mnoho let autorčinou doménou. Kontinuální prací a experimentováním s barvami na textil, jejich vymýváním, bělením, malováním savem či použitím vosku si Valocká vypěstovala nezvyklou malířskou citlivost. Prostřednictvím překrývání barevných vrstev získávají její plátna novou prostorovou dimenzi. Jejímu vyjádření dominuje barevná střídmost. Mnohdy ale překvapí nečekanou expresivitou. Barvy dokáže klást vedle sebe v na první pohled agresivních kontrastech, které však ve výsledku působí harmonickým dojmem. Některé zásahy barvou ale mohou působit až toxicky. Enviromentální aspekt má ostatně v řadě obrazů Valocké své nepopiratelné místo. Ne však ve formě primárního sdělení, vyplývá spíše podvědomě na pozadí autorčina kritického myšlení a v obrazech se objevuje skrytě, ve formě tížívé přítomnosti. Prostor obrazu je ale mnohdy kontaminován v rovině formální i motivické.   

Obrazy Viktorie Valocké vznikají ve vrstvách nejen barevných resp. materiálových, ale také obsahových. Diváka vtahují nečekanou silou, vždy se ale objeví něco, co mu znemožní proniknout k podstatě sdělení, najít správný klíč k jejich čtení. Valocká záměrně využívá různé způsoby intervence do plochy obrazu ve snaze o narušení jeho integrity. Ať již do něj zasahuje malířskými prostředky jako jsou otisky nebo gestické tahy podobné tagům writterů nebo volbou motivů. Ty vyvstávají většinou intuitivně, jakoby samosebou. Mnohdy se negují, vzájemně přehlušují. Jindy odkazují k prožitkům, které obrací vše dosavadní naruby. Pokoušet se je interpretovat však není potřeba. Pravděpodobně by tím ztratily část ze svého kouzla.   

Ideové a formální pozadí tvorby Viktorie Valocké je ostatně nezvykle spletité. Utváří jej široká škála inspirací a podnětů jak z dějin českého a světového výtvarného umění, tak z vizuality a projevů charakteristických pro subkulturní komunity (hudební styl grime, graffiti scéna). Někdy je jejich původ na první pohled patrný, jindy jen obtížně lokalizovatelný. V neposlední řadě ho definuje také odpor vůči mainstreamové „kulturní“ produkci a možná do jisté míry obsesivní úsilí zůstat imunní vůči jakémukoliv trendu. Z přesyceného toku vizuálních podnětů však Valocká dokáže vyzískat esenci a tu prostřednictvím vlastní malířské citlivosti dále rozvinout a přetavit v autonomní a výrazově autentický celek. Předkládá tak divákovi důsledně namixovaný a překvapivě chuťově vyvážený kokteil, v němž forma beze zbytku souzní s vlastním obsahem.    

Název výstavy guma laguna v sobě skrývá jistou dualitu, která akcentuje materiální podstatu. Odkazuje na prvek přírodní i uměle vytvořený člověkem, na substance ve své podstatě nerozlučně spjaté, které často vstupují do vzájemné animozity. Vyslovení tohoto sousloví navíc evokuje pocit, jako bychom se pozvolna nořili pod hladinu a opět vyplouvali na povrch. Element vody, respektive fluidní substance, je ve vystavených obrazech přítomný v různých podobách. Jako poklidná, dětským rukopisem zachycená mořská krajina i jako surová voda, která s sebou bere vše, co jí přijde do cesty. Některá z vystavených pláten svou barevností evokují kalný, nasycený roztok stojaté vody, či záplavu neprostupné vegetace. Polopropustnou a zároveň absorbující lagunu. Tedy specifická prostředí, v nichž kombinací svébytných vlivů vzniká něčo zcela jedinečného. Prostředí, jež žijí svým vlastním, bohatým životem. 

Nina Michlovská