Viktor Takáč, Milan Mazúr – What Now?

Galerie Ladislava Sutnara představí tvorbu umělců Viktora Takáče a Milana Mazúra, kteří vedou ateliér Multimédia na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.

Vystavená díla obou autorů kombinují prvky historie, paměti, fikce, populární kultury, internetu (jakožto nástroje, prostoru i systému), interaktivních narativních diskurzů, podvědomí a imaginárního prostoru. Pomocí těchto součástí Takáč a Mazúr vytváří propracované umělecké projekty, které jsou svou povahou spletité a plné napětí a v nichž se má divák cítit jako cestovatel (nebo průzkumník), který do díla vstupuje a prostupuje jej. Ačkoliv je „What Now?“ výstavou dvou samostatných umělců, jejím propojujícím prvkem je téma času.

Oba autoři sice pracují s time-based médii, jejich projekty však v galerii nabízí dva odlišné druhy zážitků. Pomalu plynoucí film Milana Mazúra, nazvaný „Co je to za píseň, co odkryla mlhu?“, diváka přenáší do konkrétního dne, 17. srpna 1914, na neznámé místo – ocitá se na kopci, „kde nebylo nic vidět“. Poetické a sugestivní dílo odkazuje ke zmizení umělcova pradědečka během první světové války, ale i k tématu rodinných tragédií a vícegeneračních traumat obecně. Jako umělec i potomek zároveň tedy Mazúr pátrá po (svém) původu a vrací se ke (svým) kořenům, které byly nenávratně narušeny katastrofální událostí, která v jeho rodině rezonuje dodnes. Setkáváme se tak ve společném prostoru transformace, důvěrné známosti a traumatu. Příběh jednoho člověka se stává příběhem všech lidí, kteří zmizeli, a všech, kteří na ně vzpomínají. „Co je to za píseň, co odkryla mlhu?“ je uměleckým dílem proti zapomínání a zároveň neopomíjí chyby paměti.

Projekt Viktora Takáče nazvaný „Oblivion“, tedy „Nevědomí“, se od Mazúrova díla sice liší, ale současně vykazuje významné podobnosti. Takáč vychází ze zkušeností s kraniosakrální biodynamickou terapií, léčebným uměním silně orientovaným na holistický přístup k lidskému prožitku, který ve chvílích hluboké meditace může spustit řetězec asociativních obrazů. Tato terapie vytváří bezpečný prostor, ve kterém traumatické zážitky mohou vyplout na povrch a rozpustit se, aniž by člověka opětovně stimulovaly a zavalily. Takáčův „Oblivion“ zavádí aktivního uživatele (původně je totiž navržen jako hra) na introspektivní putování, vizualizované prostřednictvím obrazů vygenerovaných z 3D biomů, které jsou prokládány obrázky a úryvky videí z jiných zdrojů. Tyto útržkovité informace jsou nejrůznější povahy, ale často odkazují ke křehkosti života a smrtelnosti člověka. Zvuková stopa videí je pozměněná, což zprostředkovává zážitek kognitivní disonance. Divák se tak za doprovodu konejšivého soundtracku může ponořit sám do sebe nebo se vydat ven do světa, jak to často zažíváme prostřednictvím našich monitorů. Jeden z videofragmentů stažených z internetu obsahuje podvodní záběry extrémního potápěče Alexeje Molchanova, doprovázené komentářem: „Nedovedu si představit nekonečně trvající nicotu. Nekonečnou neexistenci. Kdy končí nekonečno?“

„What Now?“ je výstava s otevřenou narativní strukturou. Neřídí se lineární dialektikou, ale umožňuje divákovi, aby se ponořil do zážitku všech směrů. Tento transformativní prvek je zásadní součástí Takáčovy a Mazúrovy výstavy stejně jako jejich vlastní umělecké praxe.

kurátor: Jan Van Woensel