Viktor Karlík – Literatura
Výstava Viktora Karlíka s názvem Literatura představuje plastiky a objekty ze stejnojmenného cyklu, který vznikal od roku 2012. Veřejnosti jsou souhrnně představovány poprvé ve své originální hmotné podobě – výstava navazuje na jejich knižní prezentaci (Edice Revolver Revue), která byla v loňském roce novinována na Nejkrásnější knihu roku.
Práce z tohoto cyklu autor věnoval svým oblíbeným osobnostem (Baudelaire, Poe, Rimbaud, Dostojevskij, Conrad, Nietzsche, Musil, Kafka, Orwell, Céline, Beckett, Gombrowicz, Sorokin ad.), ale i hnutím a stylům, a také obecnějším otázkám české literatury a kultury.
Víc než stovka objektů tvoří privátní „trojrozměrnou“ encyklopedii, v níž jsou jednotliví autoři a události charakterizováni převážně rejstříkem průmyslových materiálů. Z tohoto arzenálu Karlík pozoruhodným způsobem vybírá ty, jež mu asociují esenci literátova textu, celkové tvorby nebo širší otázku spojenou s tématem literatury. Pohybuje se sice v subjektivním teritoriu, ale neuhýbá ani před ustálenými soudy. Rozhodně však nevytváří jen uctivý hold vybraným autorům. Tak jak jsme u tohoto spoluzakladatele Revolver Revue zvyklí, určující je jeho polemický a kritický duch, který nebanalizuje morální imperativ.
Sumu jeho prací z cyklu Literatura tvoří jak volně stojící, spíše sochařsky definovaná díla, tak reliéfy z různých materiálů nebo světelné a jiné objekty a akce, zde reprezentované v nich použitým mobiliářem. Jednou z prvních autorových sérií na téma literatura byly Hlasy z podzemí (2013). Tady pracuje s citacemi z tvorby dříve zakázaných, často undergroundových básníků a spisovatelů z jeho těsné blízkosti (Jirous, Zajíček, Krchovský, bratři Topolovi, Stankovič, Hejda aj.) i z děl jiných autorů, kteří měli pro něj mimořádný význam, jako Jiří Kolář a Jan Hanč, ale i Marcel Duchamp. Vybrané úryvky a proklamace „hlasů z podzemí“ čteme na poklopech kanálů. To je typický příklad Karlíkovy transformace a zhuštění literárního obsahu do výtvarné formy, která působí překvapivě a zároveň civilním způsobem odkazuje k přehlédnutelným detailům městského fundusu.
Nejednoznačnost, ironie a dada se v Karlíkově Literatuře střídá s nezpochybnitelnými a autoritativními pojmy a divák s údivem sleduje, jak se Karlíkovi daří tak redukovanými prostředky uchopit ve třech rozměrech obsahy a poselství rozmanitých literárních veličin, proudů i otázek. Výstava Viktora Karlíka kromě jiného souzní s oběma hlavními programovými proudy DOXu – neboť se v ní literatura a výtvarné umění, slovo a obraz spojují v jednom formátu.
