Veronika Durová – Vidění srdcem

Při otevření náhledu fotografie Veroničiny diplomové práce v internetovém vyhledávači se v miniaturách obrázků vizuálních shod nabízených Googlem zobrazí výběr antických reliéfů. Když přimhouříme oči, skvrny stínů a světel opravdu téměř splynou se zobrazením Veroničina reliéfu. Ten na rozdíl od římských sarkofágů a vlysů nezobrazuje mýtické hrdiny, ale civilní námět figur sedících u stolu, jejichž odkrytou intimitu kromě voyerské pozice pozorovatele zesiluje zaostření na nohy a ruce, torza a tváře nepronikly přes uhnětenou matnici viděné scény.

Přesně jako dokazuje vizuální metapaměť Googlu, je Veronika Durová (*1984) často a opětovně nazývána klasickou sochařkou. Co si v této souvislosti představujeme pod opotřebovaným pojmem klasika? Zajisté tak charakterizujeme autorčin příklon k námětům vycházejícím z reality i volbu ověřených technik. Forma, kterou se vyjadřuje, zdánlivě působí jednoduše. Veronika Durová je však klasická zejména v intuitivním, mimoděčném smyslu, ve své bezprostřední, vrozené znalosti tisíců let tradice figurálního sochařství, v intuitivním používání ergonomických objemů hmoty, jejichž stíny se shodují s antickým mistrovstvím.

Čistota formálního přístupu, která nepřipouští zbytečnou upovídanost, módní ani manýristické berličky, je pro Veroniku jazykem, kterým divákovi překládá rovnost námětů, struktura kůry s chorošem je dělaná stejně jako reliéf lidského ucha. Tato univerzálnost sochařství Veroniky Durové je intimní zprávou o poetice obyčejnosti života, neomylnosti přírody a hledáním tajemství v nesčetněkrát spatřených detailech lidského i zvířecího těla. Je také architekturou s jasně danými poměry a překvapivě proměnným měřítkem zobrazení.

Výstavu Vidění srdcem naprosto neapologeticky uvádí nejrozměrnější socha monumentálního srdce, která diváky konfrontuje už venku pod širým nebem a dokonce částečně omezuje vstup dál do galerie. Anatomičnost betonových srdečních komor a cév lehce kontrastuje se stylizací ostatních objektů. Tvarově dokonalá jablka hravě (nebo jako předzvěst katastrofy?) reagují na specifika prostoru a had je svůdný ve své znakovité křivce. Jejich barevnost a zlacení jaksi letmo připomíná estetiku 90. let a přimíchává tak k jinak kompaktní, formálně vyčištěné náladě biblického podobenství neočekávaný a zneklidňující postmoderní prvek. Nezávisle na míře stylizace, měřítku a době, ve kterém se každá ze soch nachází, společně vytváří jasný příběh o lásce, pokušení, hříchu a vině. Veronika střídmou instalací ještě zvýrazňuje tvarovou čistotu a monumentalitu všech objektů a vystavuje tak nejen své sochy, ale i zbývající prostor okolo. Co by se stalo, kdyby Eva jablko neutrhla?

kurátorka: Šárka Koudelová