Václav Stratil & Panáčik: Mrdat

V letech 2012 a 2013 se malíř a performer Václav Stratil několikrát sešel v nahrávacím studiu s mladým slovenským hudebníkem Panáčikem. Kromě hostování na Panáčikově albuMrakodrap a pořízení záznamů Stratilovy písničkářské produkce se výsledkem jejich sezení stala společná devítiminutová kompozice Mrdat. Stratil se v ní vrátil k emocionálně vypjatému výrazu „pacienta“. Rozvrácená psychopatická promluva střídavě ústí v modlitbu, sexuální zvrácenost či vzteklé spílání. Zasahuje ale tak i neuralgické body naší kultury, vstupuje do zapovězeného prostoru vědění a znevažuje nedotknutelné.

Na starém kontinentu zavládl klid a mír

Mrdat jako čtyřkanálová audioinstalace byla poprvé představena v létě roku 2013 v pražské Drdova Gallery. Coby bonus tehdy vyšlo na CD i Stratilovo první (a rovnou best of) albumVšechno bude fajn.
Představit Stratila audionahrávkou bylo neobvyklé. Publikum od něj očekává spíš kresby, malby a fotografie. Slovo ovšem patří ke Stratilovým tvůrčím prostředkům v podstatě po jeho celou uměleckou dráhu. Ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy náležel k představitelům mladé generace na polooficiální umělecké scéně v Olomouci, se zachovala řada poetických zápisků, jimiž si Stratil formuloval duchovní obzor své tehdejší kreslířské práce. Už ve druhé polovině 80. let se ovšem slovo přesunulo přímo na některé z jeho pověstných „velkých černých kreseb“. Na počátku 90. let se opakování slova „nuda“ stalo leitmotivem jiného z jeho známých kresebných souborů. Komplexnější vhled do Stratilova literárního projevu pak umožnilo vydání sešitu Text pacientův v roce 1993, doplňku k souboru fotografických autoportrétů Řeholní pacient (1991 – 1994).

Virtuální paradigma se skládá:
1. z popisu pacienta
2. z popisu řeholního pacienta
3. z popisu kněze

ad 1/ Nejsem kněz, mám pocit, že jsem pacient
ad 2/ Nejsem pacient, mám pocit, že jsem kněz
ad 3/ Tento koncept probíhá jako proces odhmotňování rozsáhlých příprav na obrovské průkazy, znamení úplného vyvanutí dává ruku v bok

„Duchovní dokumenta“ Řeholní pacient byl autobiografickou spirituálně-existenciální evidencí i postmoderní asketicko-extatickou hereckou etudou před objektivem komunálního fotografa. Zároveň se tato čtyřletá „fotoperformance“ stala východiskem pro řadu následujících Stratilových časosběrných fotografických projektů. Audionahrávka Mrdatje pomatený, místy chaotický a neposlouchatelný výlev vzteku a hnusu. Spirituální kód, u Stratila vždy podmíněný katolickým dogmatem, se vyjevuje jako
součást podvědomí provaleného do reality. Trosky imaginace tvoří nepevné ostrovy poezie, ale stoka řeči dál plyne a s obrazy nám není dovoleno setrvat. Nasloucháme šílenci, jehož mysl je rozevřená a bez eticko-společenských zábran. Úlevný závěr v melodickém prozpěvování slova „marihuana“ neumenšuje znepokojení posluchače nad tím, co právě vyslechl. Stratil vyslovuje nahlas, co mnozí z nás projeví nanejvýš v anonymních internetových diskuzích. Právě to ale Stratila odlišuje od jiných performerů – osobně zaštítěnou transgresí, u které si nejsme jisti, jestli ještě čelíme podobenství, nebo obludnosti.

Vagína se propláchla studenou vodou
a byla jako utopený rybník,
který vycházel z pekla smrště,
až nakonec upadl kdovíkam,
a byl mokrý jako stará myš,
která vyslovila páté přes deváté,
aby urobila ranec,
který nakvasil jako víno na podzim,
kde já jsem se poblil,
protože už dávno jsem nepochopil,
co pochopit mám,
a moje matka umřela
jako kráva, když dojí kozu,
a kozy byly dvě
a byly čtyři
a bylo jich osmdesát tisíc miliard,
kde kozy byly čtyři
a bylo jich osmdesát čtyři miliard
jako yardů,
kde peklo vycházelo z nebe
a nebe vycházelo z pekla očistce

Na starém kontinentu zavládl klid a mír
a já se utápěl v bohulibém meditování,
na které už dávno jsem zapomněl,
ale teď jsem si vzpomněl,
teď jsem si vzpomněl,
protože Eden je Eden
Eden je Eden
Eden je Eden

Mrdat nebyla poslední spoluprací obou autorů. Stratilův hlas později zazněl na Panáčikově novém albu Postmoderna. Při příležitosti výstavy v PLATU pak vznikly rovněž dvě společné
fotografie, kterými po delší pauze Stratil navázal na sérii dvojportrétů s lidmi z blízkého okolí. Sekundárně lze výstavu v PLATU chápat rovněž jako warm-up k průřezové výstavě Nedělám nic a jiné práce v Moravské galerii v Brně, pořádané u příležitosti udělení Ceny Michala Ranného za rok 2014 Václavu Stratilovi.

Právo Posledního soudu je jedinou mojí útěchou v tomto tragoslzavém údolí,
v tomto krvavém tratolišti krve

Jiří Ptáček