Václav Kopecký: Zkamenělina

– V blízkosti moře, nekonečného horizontu, mám tendenci fotit na nekonečno, vodní hladinu, která se chvěje, pokaždé jinak, ale stále stejně, “Okamžik” je ohraničen mou přítomností, když odcházím – končí. “Toto (tam) bylo”, je a asi i bude.

– Pokouším se vnímat fotografii jako předmět bez ohledu na zobrazovaný předmět. Nerozlišovat přirozenou zobrazivost, nečíst obraz skrze kontext původního předmětu, ale jako zhmotněnou povahu zobrazeného, tedy fyzickou přítomnost. Fotografie nevzpomíná, fotografie tu je. Dává to smysl? 

– Může se fotografie emancipovat od vnějšího předobrazu, který ji pomohl k existenci?

– Vztah mezi předobrazem a obrazem, porcelánová váza je odlitek z formy, fotografie zvětšenina z negativu. Začínají růst tulipány. Na stejném místě jako loni, předloni. Ve stejné barvě i tvaru. 

– Ještě přemýšlím nad květinou, kterou jsem zasadil na zahradě. Vyfotografoval jsem ji a přinesl pouze její obraz. Ale nechtěl jsem mluvit o květině, chtěl jsem mluvit o porcelánové váze. Tu jsem fotografoval až na výstavě. Tedy fotografií dokumentoval. Ta fotografie pochází ze stejného kontextu kam posléze opět přichází, ale již není dokumentem vázy, nese si svůj význam. Pokud nejsem schopen vyvázat fotografii od vnějšího kontextu, bude negací pokud ho zachovám?

– Pak ještě jedna věc mi není jasná. Fotografie na fotografii. To je předmět, nebo co to je?