Václav Bláha / Kresby, grafika

Výstava mimořádné osobnosti, dnes již klasika v oboru české (československé) typografie a knižního designu, pana Václava Bláhy:

Grafik, ilustrátor a malíř Václav Bláha se narodil roku 1922 v Praze do skromných poměrů rodiny státního
zaměstnance a vyrůstal v proletářském prostředí pražské čtvrti Košíře. Okolnosti, ze kterých vzešel, patrně přispěly
k jeho pozdější levicové orientaci a náklonnosti k utopickým idejím, které volaly po společenské rovnosti bez ohledu
na majetek. Podobné levicové smýšlení, po vzoru uměleckých avantgard, sdílelo ostatně mnoho příslušníků jeho
generace. Z gymnázia přešel na měšťanku. Ke studiu nechoval zvláště vřelý vztah. Již v roce 1937 nastoupil
do tiskárny na Vyšehradě a vyučil se chemigrafem. Za války byl totálně nasazený v továrně Letov,
po válce si vyjednal práci v tiskárně u Neubertů a již v září 1945 začal pracovat v nakladatelství Václava Petra.
V době dospívání se v Bláhovi začal probouzet silný cit k literatuře. Rozvíjel rovněž své kresebné schopnosti
a prostřednictvím výtvarných monografií se seznamoval s moderním uměním domácí i světové scény. Zejména díky
sportovním a skautským aktivitám trávil od mládí mnoho času v přírodě, která se mu stala nevyčerpatelným
zdrojem inspirací.
V nakladatelství u Petra byl zprvu jakýmsi prostředníkem mezi autory a tiskárnami, měl na starosti sklady papírů,
brzy se však sám propracoval k výtvarné práci. Na výzvu nakladatele Bláha v letech 1945–6 navštěvoval soukromou
uměleckou školu Officina Pragensis, kde pod vedením Jaroslava Švába obohatil svůj spontánní talent o nové
řemeslné dovednosti. Práce v nakladatelství s sebou přinesla cenná setkání s předními českými výtvarníky
a osobnostmi české literatury, jako byli básník Kamil Bednář, Ivan Diviš či Josef Hiršal, potkal se také s dvojicí
Voskovec a Werich. Byl ve styku s výtvarným umělcem Janem Zrzavým, architektem Karlem Honzíkem,
spolupracoval s Arnoštem Paderlíkem, Františkem Jiroudkem a mnoha dalšími.
V letech 1946–51 navštěvoval ateliér Karla Svolinského na UMPRUM v Praze. Tou dobou měl již vlastní rodinu
a pokračoval v práci pro nakladatelství, přístup tolerantního pedagoga mu však umožnil úspěšně absolvovat celé
vysokoškolské studium. Ateliérová zadání Bláhu přiměla zabývat se intenzivněji ilustrací. Jako ilustrátor byl původně
ostýchavý, váhal, zda je správné vstupovat vlastní výtvarnou interpretací textu do intimního vztahu mezi autorem
a čtenářem. Dlouho upřednostňoval jednoduché zástupné ilustrace na přebalech knih, dojmy z četby, především
poezie, pak nechával zaznít ve svých volných kresbách a grafikách. Změnu přístupu uplatnil později
v básnických sbírkách edice Hoštění, které bohatě doprovodil svými ilustracemi. Na škole si prohluboval znalost
typografie, seznámil se se stylem a myšlením německé avantgardní školy Bauhaus a poznal blíže dílo Karla Teigeho,
Josefa Čapka či Františka Tichého.
Po roce 1948 bylo nakladatelství Václava Petra znárodněno a jeho ediční program zčásti přebralo partajní
nakladatelství Svoboda. Vydávané tituly podléhaly nově nastaveným formám socialistického realismu, které svou
strnulostí zaostávaly za svobodomyslným výtvarným projevem Václava Bláhy. Teprve koncem 50. let směli umělci
znovu navázat na tradice moderního umění a pro Bláhu začala velmi úspěšná etapa jeho profesního života. Dostal
se do nakladatelství Odeon, pro které připravil pozoruhodnou edici zahraniční poezie Plamen, upravil tři ročníky
edice Klubu čtenářů (celkem šestatřicet románů, kterým vtiskl svébytnou, nezaměnitelnou podobu), graficky
upravil soubor divadelních her Bertolta Brechta a řadu volných knížek, z nichž za zmínku stojí Valéryho Pan Teste,
doprovozený Bláhovými citlivými ilustracemi. V této době pracoval i pro nakladatelství Československý spisovatel
a Bláhovy knihy sbíraly ocenění v národní soutěži o Nejkrásnější knihu roku.
V šedesátých letech byl aktivním členem umělecké skupiny Radar (spolu s D. Follem, T. Rotreklem, Z. Mlčochem,
F. Skálou a dalšími). Ke skupině se přidali i renomovaní umělci a někdejší členové Skupiny 42 – F. Gross, F. Hudeček
a L. Zívr. Členy skupiny spojoval zájem o pokrok a moderní společnost. Ideové náplni skupiny odpovídaly
Bláhovy práce ve stylu geometrické abstrakce. Než byla skupina v normalizačních letech rozehnána, uspořádala
několik výstav po celé republice, dokonce i dvě zahraniční v Havaně a Káhiře. Bláha se stal také členem Klubu knihy
Hollar, sdružující přední knižní tvůrce, iniciované redaktorem Janem Řezáčem. Přes Klub knihy se dostal
i do Sdružení českých umělců grafiků Hollar.
Původní levicové nadšení Bláhu postupně opouštělo a iluze o Sovětském Svazu ztratil definitivně poté, co ho
osobně navštívil. V roce 1968 vystoupil ze strany. Rázem se ocitl na indexu nežádoucích autorů a pocítil znatelný
úbytek pracovních příležitostí. Útěchou mu byla práce pro bratislavské nakladatelství Tatran. Nedostatek ediční
činnosti si kompenzoval pedagogickým působením na SUPŠ Praha a pracovní nabídky dostával také v oblasti
výstavnictví (Liberecké výstavní trhy, Země živitelka, brněnský Autoprogres a jiné). V sedmdesátých letech
„hostil“ své přátele a kolegy drobnými bibliofiliemi, básnickými sbírkami zakázaných autorů, které vydával vlastním
nákladem v edici Hoštění, a které doprovodil rozmanitými miniaturními grafickými listy.
Stěžejní část Bláhova díla tvoří knižní úpravy. Své citové a smyslové vnímání pak výrazněji uplatnil ve volné grafice
a ilustraci. Jeho obrazy se přibližují abstrakci, ale pozorný divák pozná, že jde povětšinou o autorovu osobitou
interpretaci přírody. Fascinován je krajinou a její proměnlivostí vlivem přírodních živlů, vychází z pozorování vodní
hladiny, stromů, oblaků, členění skal… V Bláhových kresbách se také často potkáváme se symboly, jako jsou
fragmenty budov a postav, ptáci, pletence kořenů, víry, luna či hvězdná obloha. Pestrou inspiraci nachází v okolí
Svaté Anny v jižních Čechách, kde se později s manželkou usadil.
Knižní práce Václava Bláhy mají koncepčně blízko k nové vlně typografie, jejímiž výraznými představiteli byli
zejména Zdeněk Seydl či Oldřich Hlavsa s jeho akcidenční typografií. Tyto tvůrce spojuje inovativní a uvolněný
způsob práce s písmem. Lišili se od svých předchůdců, klasiků typografie (F. Muzika, K. Dyrynk nebo O. Menhart).
Jejich ušlechtilou práci však mladí knižní grafici chovali ve velké úctě a částečně na ní navazovali. Uspořádání
knižního bloku nechával Bláha v mezích tradičních přístupů podporujících snadnost čtení, obálky ale pojímal
netradičně. Dominuje jim dynamická kaligrafie citlivě propojená s grafickým znakem, důmyslně doladěná
barevností předsádek a záložek. Autorovo organické ruční písmo se stalo poznávacím znakem jeho obálek. Bláhovy
knižní úpravy a ilustrace vystihují atmosféru svých literárních předloh a ctí jejich obsah. Nejsou přitom popisné
a je z nich patrné, že knihy, potažmo poezii, autor se zájmem čte.
Václav Bláha se ve všech oblastech svého uměleckého působení projevil jako nezaměnitelný a nepřehlédnutelný
autor, který nám v kontextu času, umožňuje sledovat výjimečnou sílu svého vlastního uměleckého názoru.
MgA. Gabriela Vrchotová