V hlavní roli barva

Důležitým, snad hlavním, důvodem přijetí postmoderních premis bylo pro generaci Stanislava Diviše uvolnění od modernistické povinnosti avantgardnosti a rozevření širokého pole lidského myšlení a tvorby do hlubin času i nejrůznějších kulturních okruhů. Divišova tvorba se vydala v tomto otevřeném prostoru postmoderny za hledáním toho, co odolává chaosu, za zkoumáním toho, co může dílem, kterému je uloženo trvání, vypovídat o řádu věcí tohoto světa.

Cestu pátrání po řádu, který by negoval zdánlivě beznadějnou nesrozumitelnost světa otevřel Stanislav Diviš již ve svých prvních obrazových cyklech, především v sériích Kašpaři, Redukce krajiny, nebo v cyklu s příznačným názvem Mytologie. Tato práce v cyklech provází pak Divišovu tvorbu až podnes. „Vědecký realismus hledá možnost, jak se dostat z bludného kruhu moderny a dnes i postmoderny, cítím v něm schovanou potenci nahlédnout dualisticky na problém tvoření“. To napsal Stanislav Diviš o jím vytvořeném pojmu, kterým chce uchopit a definovat vlastní přístup ke tvorbě.

Objevování dalších nových, nevídaných forem, neznámého formového jazyka, který by měl být zárukou vážnosti výsledku pro něj nemůže být důvodem tvorby. Tím je Divišovi zaslechnutí nezvučného volání všech věcí světa, jejích ztajeného smyslu, rozevírání dosud nepostřehnutých významových vrstev všeho s čím se setkáváme. I následná Divišova tvorba se k pojmu „vědecký realismus“ tu zřetelněji, tu skrytěji vztahuje. Tak se Vědecký realismus ukazuje vlastně jako vnitřní program tvorby.

Stanislav Diviš totiž zdánlivě distancovaně uchopuje svou tvorbou již jednou učiněné, objevené, již jednou tak či onak vyřčené. Jako by on sám do tvorby nevkládal žádnou osobní emoci, či interpretaci. Právě to vyřčené, již objevené se ale v jeho obrazech stane zcela novým a nečekaným, opět jinou novou realitou. Jako by se ve stejném, již kdysi nalezeném místě či věci rozevřel svět jinak, v jiných souvislostech, v jiných významech. Vnitřně ukázněný Divišův projev bránící se nereflektovaně, nekontrolovaně podlehnout návalu emoce a gest je tak novým překvapivým uviděním něčeho, co bylo dosud skryto. Jak jinak lze rozumět třeba jeho Spartakiádám, nebo cyklu Zbytky či vzrušujícímu, intimnímu obrazovému cyklu Dva světy?

Výstava v Galerii Václava Špály je komponována ze tří cyklů, které postupně vznikají přibližně od roku 2000. Jimi opět Diviš vstoupil do onoho „museé imaginace“ vznikajícího staletou lidskou tvořivostí a předestřeného současnosti nejen k adoraci, ale především k reflexi. Vše je v něm stále přítomné, vše je aktuální. Cyklus Barevná geometrie pracuje s inspiracemi původně monochromními, lehce reliéfními, geometrickými kompozicemi aby odhalovala jejich ztajenou barevnost jako by již od počátku ukrytou ve vztazích a konfrontacích základních geometrických elementů původních děl. Střepy paměti jsou Stanislavem Divišem nacházeny ve tvorbě české předválečné avantgardy. Střepy, vyňaté detaily ožívají novou interpretací vzájemných vazeb a symbolickou rolí výrazných barevných ploch, které probouzejí dávno zasuté kulturně i psychologicky ukotvené povědomí o obsazích s nimi spojených. Příběhy vládců zase vznikají ze silného prožitku i údivu nad mocí výtvarné výpovědi o myšlení a rozumění světu v civilizaci od nás velmi distancované v čase i v duchovní tradici. Ukazuje se tu opět, že výtvarné dílo vzdálené doby reprezentující naprosto odlišnou kulturní tradici je sdělné právě především svou vizualitou.

Stanislav Diviš pracuje svrchovaně s významovostí barvy jako nositelky obsahů a podněcovatelkou emocí ve velkých plochách, které zdánlivě, jen na první pohled, postrádají zřetelný rukopis. Ten se však v mnoha případech při bedlivém pohledu objeví jako jemná vibrace barevné plochy nebo křehká struktura. Toto rozrůznění barevné plochy, barevné matérie je vedle barvy nositelem významů a obsahů.

Řečí velmi starého média, malbou odkrývá Stanislav Diviš podoby a obsahy věcí světa, které potkáváme, ale přesto jsme je neuviděli.

Ivan Neumann