Uncanny Valley

Jen několik málo minut od místa, kde končí Vídeňské údolí, se nachází nezávislý výstavní prostor hoast. Kurátorský kolektiv hoast, který tento prostor provozuje již více než 6 let, nyní připravil skupinovou výstavu pro pražské Studio Prám, na níž se představí umělci a umělkyně Nika Kupyrova, Wolfgang Obermair, Maria Reichel, Ekaterina Shapiro-Obermair a Zsolt Tibor, kteří jsou s vídeňským prostorem spjati.

Inspiraci pro výstavu Uncanny Valley čerpají ze stejnojmenné teorie Moriho Masahira ze 70. let 20. století. Teorie předpokládá, že když se roboti nebo animované postavy svým vzhledem a jednáním přiblíží ve vysoké míře k podobnosti s lidmi, mohou v člověku vyvolat děsivý a znepokojivý pocit, známý jako uncanny feeling. Výstava se zaměřuje na nesoulad mezi realitou a jejím zobrazením a na pocit, který v divákovi probouzí. Tento pocit vyvolaný neživými bytostmi je pro výstavu Uncanny Valley určující, neboť vybraná umělecká díla se snaží tento zvláštní, zneklidňující pocit, pro který má němčina zdánlivě zavádějící termín unheimlichkeit, napodobit. 

Unheimlichkeit je vzhledem ke své ambivalentní povaze obzvláště náročný termín na překlad. Slovo tvořící kořen heim (domov) v kombinaci s koncovkou -lich vyjadřuje něco důvěrně známého, intimního, ale současně i skrytého, utajeného, záhadného. Jeho negací pomocí předpony un-, nabývá však slovo zcela nový rozměr. Samotným významem výrazu unheimlich se zabývali již teoretici jako Sigmund Freud, Ernst Jentsch a mnoho dalších. Neoddiskutovatelné však je, že s pocitem oné Unheimlichkeit těsně souvisí pocit úzkosti. Umělci*kyně se ve vystavených dílech zabývají navozením tohoto zvláštního pocitu, stimulují jej však odlišnými způsoby. Mají ale něco společného – zobrazování čehosi, co je důvěrně známé, avšak obtížně přiřaditelné. Vystavené sochy a obrazy jsou obrysy skutečností, které jsou blízké, a přesto tak vzdálené.

Pozornost na první pohled upoutají v prostoru rozmístěné monumentální kovové sochy Niky Kupyrovy zavěšené na nazelenalých lanech padajících k zemi. Tyto objekty z ocelového plechu zobrazující siluety květů orchidejí jsou zbaveny jakékoliv prostorové hloubky či barevného rozlišení, přičemž jejich tvar vzbuzuje v divácích pocit čehosi povědomého, známého. Sochy však nepředstavují pouze jeden druh této rostliny, ale rody různé, které se navíc od sebe výrazně liší tvarem. Diváci jsou tak znejistěni, zda to, co vidí, jsou stále ještě květy orchidejí. Ztráta možnosti pojmenovat to, co nás obklopuje, v nás vyvolá pocit úzkosti, který je navíc umocněn velkým formátem soch.

Je to, co vidíte, skutečně to, co předpokládáte? Tuto otázku nastolují i sochy umělce Wolfganga Obermaira. U surrealisticky vyhlížejících asamblážních soch nejprve diváka zaujme hra s rovnováhou mezi jednotlivými částmi objektů. Při bližším pohledu zjistíme, že použité materiály, zdánlivě jasně rozpoznatelné, o nichž člověk nemusel nutně přemýšlet, nejsou tím, čím se zdají být. Tato skutečnost vyvolává pocit nejistoty, vyvádí nás z rovnováhy. Jediná věc, která nás měla spojovat s realitou, není tou, za kterou jsme ji pokládali.

Předměty, materiály, a dokonce i části těla, které nám dříve byly důvěrně známé, mohou v důsledku vnitřních procesů změnit svou podobu a odcizit se nám, jak hravě ukazují sochy Marie Reichel. To, že ke změně může dojít zevnitř, ztvárňuje samotný materiál. Černé zdánlivě deformované objekty jsou ve skutečnosti vyrobeny z hlíny, která redukcí kyslíku v procesu pálení mění svůj vzhled a vlastnosti. Tyto keramické předměty mohou být použity jako nádoby nebo příbory, nicméně též připomínají prsty u nohou s nehty dorostlými do takové délky, že se začaly samy kroutit a deformovat. Na podstavcích jsou tedy umístěny objekty, které je možné považovat za předměty nehodné vystavení, respektive umístění na piedestal. Ty samotné jsou zase příznačně zhotoveny ze starých uměleckých děl Marie Reichel, jež nebyly z vůle autorky dlouho vystaveny a měly zůstat skryty. Co vzbuzuje pocit úzkosti více než vystavit na veřejnost něco, co se nám odcizilo, nebo dokonce se za to stydíme?

Z vystavujících umělců jde v redukci odkazu na původní referent nejdále Ekaterina Shapiro-Obermair. V její sérii grafických prací dochází k nenápadnému narušení rytmického opakování černých geometrických motivů s vlnícím se barevným atmosférickým pozadím. Kombinované médium kvaše a akvarelu toto vymezení umocňuje, protože kolorované pozadí částečně splývá a částečně se rozpouští, kontrastuje s monochromními lineárními formami s ostrými konturami. Pocit znepokojení je v divákovi vyvolán důrazem na geometrii, opakování a vzor, což může navodit pocit dezorientace. 

Zobrazení známého je příznačné i pro díla Zsolta Tibora, avšak zobrazené obyčejné věci každodenní potřeby jsou zde abstrahovány do pouhých siluet. Sám umělec říká, že se snaží zpodobněné objekty odosobnit, jak je nejvíce možné. Při bližším pohledu na velkoformátové kresby připomínající koláž se určité motivy opakují. Publiku se tak otevírá možnost enigmatického přístupu při hledání předmětů, které je schopno dešifrovat. Oscilování mezi známým a neznámým může vzbudit pocit znepokojení. 

Výstava návštěvníkům otevírá možnost se pohybovat v prostředí rozporu mezi známým a neznámým a na vlastní kůži zažít neklid, který z tohoto liminálního rámce plyne. Vystavená umělecká díla nám připomínají, že estetická zkušenost nemusí být nutně spojena s příjemnými pocity, ale i s pocity strachu, úzkosti a neklidu, jak o tom ostatně psali již Kant, Schiller a Lyotard.

text: Anežka Jabůrková