Ubrus

Je to malý a téměř bezvýznamný krok pro člověka, a ještě o něco menší by byl například pro dospělého slona. Každopádně, k tomu abychom se dobrali podstaty nějakého problému, není vždy nutné zrovna někam chodit, občas postačí udělat docela malý ubrus. 

To důležité je samozřejmě ukryto v detailech, právě ony odlišují pojmy a virtuální obrazy v našich myslích od reality kolem nás. I nepatrná změna, např. v pořadí vrstev, tak může otevírat dveře celému alternativnímu vesmíru vztahů a souvislostí. Právě takovým soustředěným sondováním pod povrch věcí je i série nových objektů Jana Turnera (*1971), solitéra, který nikdy neslevil ze svých nároků na uměleckou tvorbu coby prostředku neustálé proměny vlastních postojů a vždy nového pohledu na svět, čímž si patrně vydobyl i svou neotřesitelnou pozici na periferii výtvarné scény. Podobně jako např. zenové koány, nebo bonmoty současné hlavy státu, prolamují Turnerovy práce svou paradoxní, uvolněnou otevřeností hráz logiky a konvencí, osvobozují, či spíše vyrušují naši mysl od ustálených představ a očekávání. Turner nás skrze svá díla záměrně navádí do specifických mentálních situací, ze kterých není jiného východiska nežli vyjít z myslitelného a rozumného, jinými slovy: rekonfigurovat svůj obraz světa. Často přitom vědomě balancuje na samotném okraji estetické přijatelnosti, nevyhýbá se momentům trapné obhroublosti ani překvapivě citlivým až intimním polohám a sdílí své pochybnosti o mantinelech světa umění, zatímco nepřátelsky znějícímu přízvisku „konceptuální“ nasazuje sympaticky civilní, lidskou tvář.  

kurátor/ Pavel Švec