U sousedek /Pod lípou/

Jan Merta slaví šedesátiny. Výstavu U sousedek /Pod lípou/ lze chápat jako pandán k oficiálnější autorově výstavě „Mým Pražanm k šedesátinám“, která právě probíhá ve Špálově galerii /do 29.dubna/. Zatímco ve Špálovce se Merta obrací ke svým Pražanům, v Galerii Laboratorio má méně abstraktní publikum. Posun od Pražanů k sousedům naznačuje komornější rozměr vystavených prací i méně formální prostředí.

„Název výstavy se zcela přirozeně nabídl sám, protože galeristky Kláru a Jolantu od mého ateliéru odděluje pouze tenká příčka. Podtitul Pod lípou má připomenout prastará sousedská setkávání. Pod lípou byla taková malá polis. Místo, kde začínala politika, ale třeba taky umění. Na rozdíl od hospody se zde scházela společnost vybraná, která se neviděla náhodně a vidět se chtěla.“ /cit. Jan Merta/

Situace centrálního obrazu výstavy /Vypínač, 2003 – 2012?/ je, jak už bývá u Jana Merty zvykem, v tuto chvíli nejistá. Svá díla často dokončuje bezprostředně před zahájením výstavy. Malba původně vznikala jako interakce mezi malířem a jeho dvěma tehdy malými syny. V rámci společných her začali malovat obraz. Vznikal pozvolna, organicky. Stal se další platformou rodinného setkávání a zároveň mezigeneračního jiskření. Ač Merta jako téma malby stanovil interiér, junioři se zadání striktně nedrželi. Naopak, kolektivní dílo obohatili motivem kombajnu a pádla. Merta po letech svinuté plátno našel a rozhodl se společnou práci dokončit. Nenapnuté plátno 190 x 220 cm leželo několik týdnů na podlaze. Po několika intervencích na něm nezůstal kámen na kameni. Jako hlavní motiv celku postupně vykrystalizoval vypínač. Po dalších pokusech se Merta odhodlá k pro něj zcela přirozenému kroku a rozhodne se původní obraz zcela přemalovat. Paralelně začíná pracovat na plátnu novém, které řeší stejné téma. Reinterpretací skupinového díla se rozhodne nevpustit diváka do své soukromé sféry. Autorství obrazu ale i tak zůstává sporné. V ateliéru náhle máme Vypínače dva. Na výstavě bude viset pouze jeden z nich. Který to bude, zatím nikdo netuší.

Protiváhou ústředního obrazu budou v Laboratoriu dosud rovněž veřejně neprezentované práce na papíře. Drobné akryly maluje svobodně, „bezohledně“ a podle chuti. Pro sebe.
Vznikají živelně, ale od jejich iniciace k finální podobě často uběhne řada let. Jan Merta s nimi zachází stejně pečlivě jako se svými obrazy. Opakovaně se k nim vrací, na jejich rub také vpisuje poznámky, které jsou pro nezasvěcené stejně matoucí jako malířovy záznamy v diáři. Díky těmto pracím nakonec nepatrně pronikáme do autorovy privátní zóny.

„Mé malby si počínají jako živé organismy, svévolně a ne zcela předvídatelně. V mém bytě, v ateliéru i na návštěvě se pak chovají příliš jako doma a není s nimi snadné pořízení. Často se tváří přihlouple, jindy přechytrale, koukají do blba nebo se všelijak pochechtávají. Umělec ani galeristky ani diváci to nemají jednoduché.“
/cit. Jan Merta/