Ty jsi předmět, já jsem podnět

Výstava laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého 2009.

Výstava Jiřího Skály ve Špálově galerii vznikla dílem ve spolupráci se Zbyňkem Baladránem. A to jak s ohledem na vystavované věci, které nesou společné autorství (Pokaždé se jí udělá špatně, když pomyslí na nekonečno, 2008 a Nechtěný archivář, 2009), tak ve smyslu Jiřího další práce, která byla spoluprací ovlivněna a v některých případech na ni fakticky navazuje (Zpřítomnění, 2010). U ostatních věcí, na kterých Jiří pracoval sám, jde především o práce připravené přímo pro tuto výstavu, nebo které vznikly v poslední době. Nejstarší je věc z roku 2007 (Tichá pošta) v přízemním prostoru galerie.

Převažujícím médiem vystavovaných věcí je video. Uvádím toto triviální konstatování proto, že autor v kontextu výstavy zmiňuje jako dominantní téma „vztah jednotlivce k předmětu“. S ohledem na podobu výstavy, která téměř nepracuje s artefaktem, a když už se zde nějaký předmět nachází, lze ho spíše označit nástrojem, umožňující zhlédnutí práce, jde do jisté míry o paradox. Je to paradox, který podle mého názoru odkrývá mnohé z toho, čím se Jiří zabývá a umožňuje jeho práci lépe rozumět. Zároveň je jí díky tomu možné rozumět i v širším kontextu současného umění.

Pokud mluvíme o konceptuálním umění, lze tak činit dvojím způsobem. Jeden je vysloveně historický, tj. jako o konkrétní etapě poválečného umění. Druhým způsobem je umělecká praxe, která má své kořeny v oné zmíněné etapě a která by se dala označit dominantním uměleckým přístupem současného umění. Zároveň však v sobě nese rodokmen selhání, která jsou s ambicemi konceptuálního umění 60. a 70. let spojená. Jedním z nich je nedůvěra k předmětu. Ta byla formulovaná např. odmítnutím artefaktu jako komodity. Trauma ze zjištění, že umění může být institucionalizovatelné i jako čistá myšlenka, považuji za jeden ze základních okamžiků poválečného umění.

Jiří však mluví o předmětu v kontextu konceptuálního umění ještě jinak. Nedůvěru k předmětu nazývá radikální prohrou konceptuálního umění a jeho „následovníků“, má však na mysli především tělesnou a osobní rovinu. Předmět chápe jako základní složku bytí, jako primární nástroj kontaktu se světem. Autor, kterého by jsme mohli zařadit právě mezi ony „následovníky“ však o předmětu mluví prostřednictvím nehmotných médií, videa, zvukové instalace či dia-projekce. Toto nehmotné formulování předmětu umožňuje přesněji vytušit rodokmeny Jiřího prací. Těch starších s přebývajícími milimetry na pravítku, těch současných, jako je projekt „Jedna skupina předmětů“ i těch, které jsou na výstavě. Jako by idealizovaná myšlenka původního proudu konceptuálního umění dodávala konfliktním a ambivalentním způsobem zcela zvláštní přesnosti věcem jako je osobní historie a podmínění, zázemí mimo centrum či příslušnost k minoritnímu jazyku, s nimiž Jiří pracuje, nebo jsou mu dány jako dispozice.

Podobně je tomu tak i v případě Jiřího práce s jazykem, což je podle mého dominantním nástrojem jeho tvorby. Jazyk se u Jiřího objevuje v několika formách. Od té základní, kde se sdělení podává prostřednictvím binárního „jedna – nula“, až po rozvinutou práci s příběhem, tedy něčím pro původní konceptuální praxi nepřípustným. Opět zde vynikají vazby a intelektuální zázemí, které tolik odkazují k Jiřího osobě a konfrontují okolí s otázkou, jak na to vlastně přišel?

Ján Mančuška

Kurátor | Lenka Lindaurová