Turingův test v podmínkách imitační hry

Turingův test, 1950
„Turingův test je testem schopnosti stroje vykazovat inteligentní chování podobné nebo neodlišitelné od chování člověka. V původním pokusu lidský soudce vstupuje zároveň do přirozené jazykové konverzace s člověkem a strojem vyrobeným tak, aby generoval činnost neodlišitelnou od konání člověka. Účastníci testu jsou oddělení. Pokud soudce nemůže s jistotou odlišit stroj od člověka, pak to znamená, že stroj prošel úspěšně testem.“ Alan TURING: Computing Machinery and Intelligence, Mind LIX / 236, s. 433–460.

Výstava Jany Bernartové je výsledkem jejího umělecko badatelského projektu Generování textů o generativním umění zkoumajícího možnosti umělé inteligence. Minimalistická instalace sestává ze strohých led diodových zobrazovacích zařízení technicistního charakteru, časomíry a počítače. Jádro celé instalace stojí v nehmotné rovině softwaru. Instalace jimi tematizuje nejen plynutí času, ale především fenomén generativního umění. Autorka nechává software na základě pečlivého naprogramování generovat databázi textů o generativním umění, čímž se uzavírá do bezpečného prostoru, v němž může prověřovat své téma pomocí jeho vlastních nástrojů a jazyka. Odpoutáním se od lidského faktoru v badatelském procesu vystupují na povrch zásadní otázky a jejich nejsilnější motiv nedokonalosti člověka, který není schopen pojmout uplývající data v jejich komplexnosti. Umělá inteligence nahrazuje autory textů i jejich myšlenky. Formát vzniklých vět je jazykově správný, jejich obsah však jednoznačnější význam často postrádá.

Mezioborová spolupráce s programátory a snaha zvládnout technicky obtížný úkol zařazuje projekt do kategorie umění, které svou podstatou překračuje tradiční hranice. Umělecký projekt se stává výzvou a jeho cílem je i ovládnutí primárně neuměleckých schopností. Vystavené panely nemají být obdivovány pro svoji do značné míry módní estetiku či vizuální přitažlivost. Divák nemá hledat skryté symboly. Nemá sledovat kompozici ani barevnost – jeho jediným úkolem je sledovat nekončící proud plynoucího textu. Co si ovšem z jednotlivých písmen, slov nebo vět odnese, není zcela zřejmé. Má si je zapamatovat? Skládat z nich souvislé myšlenky? Hledat možný význam polapených úryvků? Nebo se má jen snažit pochopit, co mu mizí před očima? Výsledná instalace by měla být odpovědí na předem danou otázku.

Jana Bernartová studovala v ateliéru Vizuální komunikace-digitálních médií na Fakultě umění a architektury TUL v Liberci, ateliéru Intermédií na FaVU VUT v Brně a nyní dončuje doktorské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Její pedagogické vedení vedlo od Stanislava Zippeho, přes Václava Stratila až k dnešnímu školiteli Federicu Díazovi. Skrze proměňující se formát i médium zůstává v její práci přítomná fascinace neuchopitelností okamžiku a nepostihnutelností nekonečna. Vizuálně strohé, ale zároveň dekorativní geometrické struktury popisují dané ústřední umělecké téma.

Johana Lomová (kurátor)