Tomáš Tichý – Obývák do ulice

Tomáš Tichý (1984), absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (2005–2011) ve své tvorbě dlouhodobě prověřuje vztah mezi tradičními výrazovými prostředky malby a možnostmi obrazu integrovat do sebe aktuální společenské problémy a nové estetické impulzy z jiných oblastí vizuální kultury (digitální fotografie, nová média, pohyblivý obraz, film, video). Výrazným aspektem autorova díla je práce s aktualizací a re-editací obrazového námětu. Vazba malířské iluze na předmětnost se v digitální epoše radikálně proměňuje. Podobně jako se rozpojuje vidění a vědomí věcí. Obraz cílí na průzkum nového obrazového okna, kterým se pro většinovou společnost stává monitor. Technologický přenos obrazu nastoluje otázky spojené s tím, co je přenášeno, proč a jakým způsobem. Zkušenost s digitálním obrazem se stává v díle Tomáše Tichého přirozenou podmnožinou malířského zájmu o jinak reprodukovanou a šířenou figuraci a o aktualizaci jejího významu a smyslu. 

V hledáčku autora jsou také chybové momenty technologického přenosu či různé druhy technických moaré, které vedou k dosud neznámým projevům deformací a ke vzniku věcných „novotvarů“. Jejich magická cizorodost působí na proměnu lidského vnímání. Právě setkávání s „cizorodostí“ a stopami „odcizení“ v jinak známém světě přispívá k aktualizaci námětového rejstříku tradiční popisné malby. „Používám různé kulisy, ale v zásadě mi jde stále o člověka a jeho směřování,“ komentuje svou práci autor.  

Výstava nazvaná Obývák do ulice už svým názvem nastoluje dva paralelní tematické okruhy, které se v současné malbě Tomáše Tichého vzájemně prolínají. Soukromí obývacího pokoje tu reprezentuje osobní, místy intimně laděné malířské reflexe vlastní rodiny a rodinného zázemí. Ulice zprostředkovává kontakt s okolím, a to prostřednictvím oken, stejně jako je tomu v malbě. „Ulice“ se stává metaforickým koridorem a úběžníkem do veřejného prostoru, do odlehlého dění, do společenského neznáma, do arény křížících se osobních a kolektivních zájmů.

Soubor obrazů věnovaných rodině kombinuje práci podle modelu a zpaměti. Má volnější charakter experimentální povahy, autor tu prolamuje rovinu malířské iluze směrem k barevné a tvarové redukci a k zájmu o vlastní barevnou hmotu. Obrazy promlouvají o bezprostředním kontaktu s pamětí a časem, který má autor potřebu zastavovat a zpřítomňovat v nově hledaných výrazových postupech. Práce věnované aktualizaci figury jsou více odosobněné, laboratorní, a vřazují se do autorova zájmu o manipulovaný obraz. Posunutý obraz zároveň zakrývá i rozkrývá ambivalentní obsah distribuovaných obsahů a dává na ploše obrazu prostor pro absurdní věcná setkání, která probouzí k životu snovou a halucinační logiku dějů. Figura, která zůstává hlavním obrazovým námětem autora, se noří do aury víceznačnosti, nebo je kolektivně přivlastněna, zneužita a v rámci společenských rituálů odosobněna.  

Text: Petr Vaňous