Tomáš Polcar: Rezonance

Tomáš Polcar (1973) patří do umělecké generace, která výrazně vystoupila koncem předchozího století. Je to generace, která ještě zažila předlistopadovou atmosféru, ale dozrávala a naplno vykročila do svobodné doby a v rámci českých dějin umění představuje občerstvující vlnu naší výtvarné sféry. Polcar prošel na Akademii výtvarných umění v Praze třemi osobitými ateliéry. U Huga Demartiniho si vypěstoval cit pro materiál a formu, u Aleše Veselého zaujetí obsahem, energiemi a proporcemi a u Milana Knížáka zaostření na komunikaci, reflexi, a myšlenku. Po té, co se odstěhoval z Prahy do Slavětína nad Ohří a rezignoval na nová média, se soustředí na práci v tematických cyklech. I přes klasický výraz sochařských a malířských technik je konceptualista, a jde mu zásadně o sdělení. Odtud se odvíjí jeho vztah k formě, ve které se nezabydluje, ale volí ji podle pocitu a potřeby.
Prostor 228 představuje nejčerstvější obrazy vycházející z  dosud posledního cyklu Sóma, postupně vystaveného v Libeňské synagoze na Palmovce v Praze, v Galerii města Louny, Rabasově galerii v Rakovníku a v Galerii Kotelna v Říčanech. Charakteristická je převažující šedá, černá a bílá stáhnutá barevnost, občas obohacená tlumenými názvuky zelenavé, purpurové a modré. Znakovým vodítkem v abstraktních kompozicích je šestiúhelník, který ve své harmonizující funkci jasně vystupuje z volně pojednaného pozadí. Nejde tu o čistou geometrii, Tomáš Polcar počítá s významovostí hexagonu. Podporuje ji jeho sériovým opakováním a geometrickou neúprosnost oživuje vizuální hrou s prostupováním prostorů, založenou na napětí mezi užitými technikami transparentního akrylu v expresivních pasážích a neprostupnou plochou syntetického laku. Přirozeně přechází do nepatetické symbolické roviny, nabízející prostor pro probouzení citlivosti a kladení otázek, a vyvádí tak sebe i diváka z dnešní obecné myšlenkové letargie a duševní ochablosti.
Lucie Šiklová