Thomas Helbig – The Presentation

V knize Genesis je stvoření světa popsáno jako divadelní hra. V temné nicotě se rozzáří světlo a to pak ozáří živé předměty. V tomto zhmotnění, ať už skrze boží vůli nebo uměleckou ideu, tkví neřešitelný rozpor, kterému čelí lidé odedávna: reprezentace duchovní podstaty pomocí předmětů. Ve výtvarném umění se s ním setkáváme v nejrůznějších formách: ve stvoření světa jako mimesis, tedy jako dokonalého napodobení – skvělým příkladem v malířství je příběh, jak Parrhasius vyšachuje svého protivníka Zeuxise zdánlivě opravdovým, ve skutečnosti ale namalovaným závěsem – nebo naopak v zobrazování duchovna abstrakcí a konkretizací. V současnosti, kdy se předměty rozplývají konkretizací do pixelů a abstrakcí do kódů 0 a 1, aby se tím docílilo dokonalé simulace prostoru, není otázka duchovna v umění rozhodně překonaná, spíše se ještě vyostřila.

V současném díle Thomase Helbiga se stává otázka reprezentace otázkou prezentace. V jeho obrazech sprejovaných na samet se odehrává přímo divadelní představení o prezentaci. Na látkách, používaných v divadlech i v kostelích, zdůrazňují a negují světelné a stínové efekty, díky vysprejované iluzi a vzájemnému pohrávání látky se skutečným světlem, hranici mezi prostorem obrazu a prostorem pozorovatele. Svazky světelných paprsků a světelné body připomínají lesknoucí se plochy, které na fotografiích odkazují na materiál a přístroj použitý při vzniku reprezentace. Jsou jako ukázky na zatažené oponě v divadle nebo v kině, jež ukazují akt prezentování před samotným představením. Nepřítomnost předmětů se v Helbigových pracích projevuje v negativu, obklopeném sprejovou mlhou. Předmět, položený na obraz, se po přestříkání opět odstraní. Odstraněný předmět se zjeví díky své nepřítomnosti, nikoliv své reprezentaci – je to strategie protichůdná k mimetické malbě. Na prázdné místo nemateriálního otisku nyní přichází vlastní představivost. Předměty, které nechává Helbig zmizet, jsou povahy sakrální i profánní (šperky), jsou to tedy předměty, které mohou kromě své materiálnosti obsahovat i ideovou hodnotu. Ta nezřídka vzniká schopností reflexe. Boží podstata tady a teď je přece symbolizovaná světlem, světlo dokáže reprezentovat v tomto světě něco z onoho světa.

Zatímco Helbigovy obrazy odkazují na nemateriálnost onoho světa tím, že nechávají zmizet předměty tady a teď, jeví se plastika jako figurativní deformace nabitá materií. Zdá se, jako by přitahovala objekty zmizelého předmětného světa z vakua obrazů jako magnet, způsobuje kolizi, až se rozskočí. Ničivý proud je nekonečný, protože nikdy neustane ani reprodukční proud, z nějž tyto kýčovité a dekorativní postavy pocházejí. Statická plastika v sobě obsáhne běžící pás. Fragmenty tvoří homunkula z koláže, jehož celek vyzařuje nezvyklou auru.

Cora Waschke, 2016