Tereza Kabůrková/Orienttepich

„Mediem japonského malíře je monochromní tuš sumi, nanášená měkkým špičatým štětcem a jen občas doplňovaná přírodními pigmenty nebo stříbrem, zlatem, slídou, černým lakem a bílým práškem gofun. Tuš se tradičně vyrábí spojením klihu ze zvířecích rohů a sazí nebo popela z vypálených rákoso- vitých rostlin (juncus communis a sessamen orientalis). Uchovává se v pevné formě, často jako reliefně zdobená tyčinka či kotouč. Malíř na plochém třecím kameni či misce suzuri (čínsky ken) s přiměřeným množstvím vody tuš roztírá do žádané hustoty a odstínu černé či šedé.“ *

Orient

Mediem Terezy Kabůrkové je většinou černobílá, skromněji barevná fotografie protkaná odkazy ke starší malbě, kresbě i poezii. Zdá se mi, že tyto fotografie nejsou evropsky antropocentrické, ani se nesnaží být okázale současné. Nebojím se ani napsat: jsou velmi dekorativní. Nejen. Poznámky ke krajině jsou vizuální sumou cest i rychlou skicou nálad. Jsou víc způsobem myšlení a vidění než do- kumentem konkretních míst. Jakoby Tereza dlouho mlčky kráčela a najednou se zastavila na důvěrně známém místě (a my spolu s ní). Právě teď hledíme před sebe, ven oknem ze studovny nebo čajovny; z malého pavilonu na rozhraní divoké a kulturní krajiny. Měkké ranní světlo na louce, stroboskopické střídání světla a stínu mezi stromy v lese, ostrovy stárnoucích ovocných stromů v opuštěném sadu i prostá domácí zátiší mohou odkazovat k Sudkovi, stejně tak k tušové malbě japon- ských vyznavačů zenu, nebo až k tradici čínské monumentální krajinomalby.
Skutečně, médiem je fotografie, záměrně proto nese stopy náročných chemických procesů potřebných k vyvolávání obrazu. Tereza v černé komoře pečlivě lavíruje tóny šedi, přidává a ubírá nebo to celé naopak velkoryse nechává být.
Prázdno je potom stejně důležité jako mnohost.

teppich

Není to poprvé, co se na vlastní fotografie dívá Tereza trochu jinak. Svobodněji. Jemně, přitom suverénně, se dotýká volného i užitého umění. Kromě scenérie sleduje navíc ornament. Je dán rytmem větví, rozestupem kmenů, nebo jej Tereza nachází ve skupinkách květů a stébel trav. Kmeny, dráty, cesty a lodyhy se zdají být osnovou, kterou více tušíme než vidíme. Mýtiny nebo průhle- dy na nebe s mraky jsou jako vydřená nebo prošlapaná místa, vypadané uzly. Ornament také Tereza sama vytváří zopakováním vybraného solitéru (např. Tapeta pro Fabs / Wallpaper for FABS, Varšava 2009 – sedm za sebou horizontálně řazených kvetoucích stromů nebo Tapety, Bratislava, 2013, kdy se motiv několikrát vertikálně opakuje a je instalován v rolích). Ne náhodou odkazuje autorka k orientál- ním svitkům, tapetám, paravánům, palácovým zástěnám nebo jako zde: ke kobercům.
A přiznaná technická bordura fotografií jen nahrává pocitu, že výsek je pouze částí tkáně toho, co jsme právě teď schopni uvidět. O to víc přemýšlím, jaký obraz plyne až za tento okraj.

Dívám se na koberce. Katarína Uhlířova