Studnice moudrosti / Wells of Wisdom

Na výstavě Studnice moudrosti / Wells of Wisdom hledáme odpovědi na otázky, jak tělesnost ovlivňuje naše chápání a prožívání světa, a jak může být samotné tělo zdrojem poznání. (1) Vycházíme ze zkušenosti, že tělo, které je ve společnosti patriarchátu (2) (v níž stále žijeme – to není středověk!) vnímáno jako společensky neutrální, prvotní „adamovské” a tedy přirozeně nadřazené, je tělo cis muže. Nás naopak zajímá zkušenost a poznání těl, která jsou z výše zmíněné perspektivy shledávána jako „jiná”, resp. příznaková. Nechceme ale pokračovat v binární logice a označovat tato těla pouze jako ženská. Pomyslná studnice moudrosti, k níž výstava odkazuje, do sebe pojímá bohatství a poznání, které přesahuje genderové identity cis a trans žen, jež jsou na výstavě zastoupeny většinově.

Zkušenost získanou tělesným prožíváním má každá*ý z nás, ale nelze ji popsat jako univerzální a to ani v případě stejného genderu. Přesto však hledáme, co vystavující v kontextu tělesnosti spojuje, aniž bychom zpochybňovaly jejich individualitu. Více než biologické procesy a zkušenosti, které se vážou například k proměnám těla, k prožívání cykličnosti nebo bolesti a slasti, nám před očima vyvstávají spojnice společenské. Uvědomujeme si, že nerovnosti, jež zakoušíme, nejsou našimi těly způsobeny, nejsou přirozené (nebo naopak nepřirozené či „deviantní“, pokud se vymykají genderové binaritě). Odlišnost našich těl od onoho „neutrálního“ patriarchálního těla však společnosti umožňuje tyto nerovnosti legitimizovat a normalizovat.

Výstava tudíž chce být prostorem k reflexi zranitelnosti našich těl, jež není dána domnělou křehkostí či slabostí, nýbrž nepřátelskostí androcentrického světa. Zároveň je ale oslavou jejich vitality a krásy. Převážná část vystavených děl se soustředí na ty nejintimnější tělesné partie, které vnímáme jako otisky subjektivity jejich autorek*ů i jako výrazné symboly – brány k moudrosti našich těl, uzlové body potěšení i bolesti, místa radostného dávání se druhým i místa plundrování a násilí. Jde o části našich těl, které musíme proti svojí vůli exponovat nebo zahalovat.

Vystavujícím je společná také otevřenost, s níž ke zkušenostem a poznání těla přistupují, přijímají ji (anebo se o přijetí prostřednictvím díla pokoušejí), zkoumají ji a podávají o ní výpověď. Důležité pro nás přitom bylo propojit v jeden živoucí celek díla různých generací, která se z různých perspektiv a pozic, ale vždy suverénně a sebe-vědomě obracejí k tělu jako zdroji poznání sebe sama a okolního světa. Vedle sebe tak stojí ilustrace Toyen z počátku 30. let, které překvapují svou aktuálností, feministicky orientovaná díla Jany Želibské z let šedesátých, dnes již ikonické fotografie Veroniky Šrek Bromové z konce minulého století nebo nejnovější díla mladých českých umělkyň Marie Lukáčové a Romany Drdové, která vznikla přímo pro tuto výstavu. Celek výstavy propojuje výrazná kurátorská vize výstavní architektury, realizovaná ve spolupráci s architektonickou dvojicí Stibitz & Stibitz.

———

(1) Zde je na místě artikulovat naši vlastní pozici bílých heterosexuálních cis žen ze střední třídy.

(2) Patriarchátem zde rozumíme obecně mužskou dominanci ve světě, a to nejen nad ženami, ale nad strukturou společenských vztahů obecně.

———

vystavující: Julie Béna (FR/CZ), Aline Bouvy (BE), Veronika Šrek Bromová (CZ), Anna Daučíková (SK/CZ), Romana Drdová (CZ), Zackary Drucker (USA), Esther Ferrer (ESP), Yishay Garbasz (ISR), Eva Kmentová (CZ), Kris Lemsalu (EST), Marie Lukáčová (CZ), Alina Szapocznikow (PL), Toyen (CZ), Marianne Vlaschits (AT), Jana Želibská (SK)

kurátorky: Tereza Jindrová, Eva B. Riebová 

architektura výstavy: Stibitz & Stibitz 

partneři výstavy: České centrum, Slovenská národná galéria, Gandy Gallery 

speciální poděkování: Temnikova & Kasela gallery, Památník národního písemnictví, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Luis De Jesus Los Angeles, Baronian Xippas, Nadační fond Kmentová Zoubek, Ivan Šrek