Studio PRÁM 4 roky
Srdečně Vás zveme na oslavu čtyř let na konci světa. Brownfield, komín, umění a hudba. Studio PRÁM pořádá svou již tradiční výroční výstavu. Na opening party, která se koná 13. 11. 2018, vystoupí Kittchen a Ježíš táhne na Berlín. Vstup je zdarma.
________________________________________________________________________________________________
Studio PRÁM se představuje při příležitosti čtvrtého výročí své existence skupinovou výstavou všech členů. Ti se svou tvorbou pohybují na širokém poli ohraničeném póly užitého a volného umění, a v jehož rámci dochází k prolínáním a překryvům těchto pozic. Nedílnou součástí programu Studia PRÁM je jeho rezidenční program, který je představován průběžně na samostatných výstavách hostujících umělců.
Tato výstava předkládá dialog děl členů studia, aniž by si kladla za cíl hledat nutně spojnice mezi mnohdy velmi odlišnými přístupy k umělecké a uměleckořemeslné tvorbě. Zároveň však nerezignuje na možnost akcentovat náboj, který mohl dílům přinést duch místa i mikroklima zdejší komunity.
Jakub Tytykalo se prezentuje souborem aktuálních maleb. Jsou zde zastoupeny dvě, v poslední době dominující linie jeho groteskně fragmentarizované malby: komplexní figurální kompozice i oproštěnější plátna, kde se podoba zobrazivých, v tomto případě zoomorfních, prvků blíží znaku.
Protikladnou malířskou pozici představuje Jakub Roztočil. Jeho malby parafrázují cykličnost procesů v přírodě a vesmíru i hudební rytmus. Jistou odosobněnost danou repetitivností i formální dokonalostí těchto technicky vytvořených děl narušuje Roztočil vlastními fyzickým zásahy v procesu tvorby.
Před precizně provedenými díly, které vystavuje Barbora Klaška, můžeme být na pochybách, zda sledujeme návrhy futuristických objektů, šperků nebo jakési zoomorfní portréty (Zaklínadla, 2018 a Foxy, 2017). Protiklady geometrie a organických tvarů, atraktivních forem a prostých námětů udávají ambivalentní tón těchto děl.
Sochy Pavlíny Kvity (Torza, 2018 či Chodci, 2016) fázují pohyb jakýchsi humanoidních forem v prostoru. Trojrozměrné muybridgovské sekvence zůstávají svou abstrahovanou podobou nedořečené, a dávají tušit, že spíš, než o skutečný pohyb jde o posun v metaforickém smyslu a o vnitřní pohnutí.
Dominik Běhal pracuje s technikou fresky, která je na jedné straně tradiční, zároveň je ale jen minimálně využívána v produkci současného umění. Běhalovu strategii použití fresky v mobilní verzi – na desce, lze chápat jako pokus o rehabilitaci tohoto média a umožnění její galerijní prezentace. Náměty jeho posledních maleb vycházejí z nerealizovaných návrhů historických staveb.
Martin Herold tematizuje ve svém posledním cyklu, na výstavě zastoupeném obrazem Vchod (2018), abstraktní jazyk architektury. Realistickým zpodobením existujících míst však těmto výjevům ponechává jejich narativní obsah.
Adam Trbušek ve své práci reflektuje problémy současné společnosti. Opakující se motiv hračky v jeho díle symbolizuje prostředek k manipulovatelnosti člověka v prostředí soudobého kapitalismu. V díle Kam vede ta cesta (2018) vsazuje do jakési buněčné struktury loga různých značek, a vytváří tak monument, současně hrozivý i perverzní.
Práci Josefíny Jonášové dominuje humor, zkratka a obsahová odlehčenost, ačkoliv se nevyhýbá ani závažnějším tématům. Představená díla ukazují její práci s médiem kresby jako prostředku k vyjádření přímočaré myšlenky, i coby záznamu návrhu sochy (Freu(n)d, 2017).
Dílo Magdaleny Roztočilové má široké rozpětí co do tematického záběru, i pokud jde o škálu materiálů, se kterými pracuje. Forma jejích figurálních soch reprezentuje myšlenkové procesy ztvárněných charakterů.
Ve figurálních dílech Veroniky Durové má obdobnou důležitost to, co zachycují, jako to, co na nich, vzhledem k našemu očekávání, chybí. Autorka věnuje pozornost fragmentu lidské či zvířecí figury, a ponechává tak divákům prostor domýšlet další souvislosti.
Adam Železný klade ve své tvorbě důraz na akci, která jeho práci staví na pomezí užitého a volného umění. Například nádoby ze série Blast (2014) vznikly detonací, performativní charakter měl také audiovizuální projekt Tabula Rasa (2015-2017, s L. Železným).
Roman Kvita se zabývá zejména produktovým designem. Jeho záběr je široký, od práce se sklem přes nábytek, řešení interiérů až po architekturu výstav. Podstatný je pro něj smysl pro detail, myšlenku a kompaktní celek.
Text: Martin Herold
