Štěpánka Sigmundová – Museum #2
Spíše se přizpůsobím teplotě prostředí, nejsem tak chladný. Vždy jsem se podřídil. Mou povahu poznáš, až když svým nehtem protlačíš můj naleštěný povrch. Moje žíly, jejich kresba se dá znovu napodobit. Dá se opravit a udělat retuše. Retuš mého tvarosloví i barevnosti. Jsem jenom tenká, velice tenká vrstva, která ale působí jako masiv. Snadno mi urazíš hranu, tím snad pochopíš, jak křehký jsem. Takový jsem. Potřebuji dostatek vosku, abych měl nakonec i lesk. Uvnitř jsem totiž syrový a nedokážu být nikdy tak hladký. Když je má finální úprava narušena, dokáži nasát spoustu vody či vlhkosti. Jsem citlivý. Možná mám víc citu než kámen. Často chci, abys mne raději doopravdy nepoznal. Musíš mne za čas obnovit, abych měl dále možnost klamat. Moje náhodné prokreslení proplouvá dějinami. Neustále oblékám tvary. Jsem jenom tenká vrstva. Nechci být ale povrchní. Jsem rámem nebo taky falešným sloupem. Musíš mě poznat, aby sis mne osvojil. Dotýkej se mne prosím, ale nech si to pro sebe. – Whispering of a Fake Marble
Zážitek z muzea může mít ambivalentní nádech. Každým dnem se rázněji mluví o historických milnících, které se vlévají do našich dialogů o podobě současnosti. Odkaz dějin funguje jako záznam, je tudíž indexem minulosti, který nám nyní pomáhá vidět souvislosti v přítomnosti. Instituce muzea je samostatnou entitou a slouží jako národní otisk. Na koho se ale můžeme odkázat my, pokud pozorujeme změnu historické interpretace, díky současným myšlenkovým “revolucím”? Muzeum se pomalu stává hyperobjektem. Interpretovalo již tolik událostí, válečných tažení, vítěztví a bitev, že není jednoduché jeho status zpochybňovat. Dne 8. července 2011 se budova Národního muzea uzavřela veřejnosti a v pondělí 20. dubna 2015 byla budova muzea oficiálně předaná do rukou zhotovitelů rekonstrukce. Dne 28. Října 2018 je budova oficiálně znovu otevřena veřejnosti. Ocitáme se na prázdném místě, jedná se o přehodnocení vztahů z minulosti, či jsme pouze svědky snahy o navrácení zcela původní podoby? Štěpánka Sigmundová v průběhu sedmi let opakovaně Národní muzeum navštěvuje a dokumentuje zde prázdné místnosti, vitríny bez exponátů a pozůstatky exotických i tuzemských expozic. Pracuje s institucionálními prvky, které vkládá do prostoru v podobě fotografických zvětšenin a dílčích objektových instalací. Tato vědomá tendence pro muzeálnost vychází z touhy detailněji prozkoumávat expozice mimo jejich předurčené cesty a ukázat tak zcela nové vidění těchto skrytých kompozic. Výstava nám otevírá pohled do neúplných obrysů muzea, které pomalu chátrá a zároveň se opět obnovuje.
– KuKu kolektiv
