Štěpán Kubík: SCN/GRP

Video NoD
Štěpán Kubík: SCN/GRP
panoramic 360°projection
Kurátorka: Veronika Zajačiková

K novému elementarismu

Jedním z nejzřejmějších rysů poslední práce Štěpána Kubíka, nazvané SCN GRP, je pohybující se bod, jehož bílá dráha se rýsuje na černém pozadí. Je tak základní, že jej již nelze více zúžit. Zjevuje se bez začátku a konce po čtyřech stěnách galerie jako nepřetržitě se vynořující dění, přinášející rozvahu o geometrických tvarech – trojúhelníku, čtverci a kruhu, k nimž se bílá linie snaží dospět. Kubík stáhl svou výpověď na mez únosnosti, připouštějící jen obecné znakosloví, téměř jako by chtěl znova obrodit dosavadní, zahlcenou řeč bezbřehého digitálního obrazu, a očistit ji na její nejprostší dřeň, a tím i pro ni nalézt nová východiska. Potlačil iluzi, vyloučil barvu, odmítl vyprávění, zrušil jakékoli odkazy mimo předem daný abstraktní jazyk. Ocitl se na pokraji prázdna, z nějž pronikají prosté geometrické tvary, dočasně svázané se svým místem, na němž nastává očekávané scelování.  Jejich velikost, síla, rychlost, směr určení, délka trvání je náhodná, závislá na autonomním generování, probíhajícím bez jakéhokoli vnějšího zásahu. Důležitým rysem práce SCN GRP je nepřetržitá proměna. Jakmile se zastaví v určitém okamžiku, vznikne bezděčná kompozice, nesoucí případně až náznaky jakéhosi řádu, jemuž se autor snaží vyhnout tím, že zdůrazňuje vlastní tok plynoucích obrazců.  Je mu bližší proudící svět linií, setrvávající uvnitř svých hranic, daných z vnějšího hlediska rozpětím galerie, ale přesto spustitelný i v mnoha dalších možných projekcích. Kubík proniká do oblastí, ve kterých se ještě neustálily významy, do jakéhosi předsémantického vakua, na něž tvůrci digitálních obrazů rychle zapomněli. Vrací se k elementární výrazové abecedě jako nosnému zdroji, obnovuje zrakové dojmy, přeplněné smogem okolního prostředí. Za volný inspirační podnět si vzal počátky abstraktního filmu z dvacátých let minulého století, rozvíjejícího jednoduché, rytmicky se střídající linie a plochy, omezené na základní geometrické tvary.  

Temný prostor nynější Kubíkovy instalace zvolna zaplňují trojúhelníky, čtverce a kruhy. Očekávaný celistvý tvar je mezí, ohraničující jejich existenci. Jakmile dospějí ke své cílové podobě, ztrácejí ji, mění se v rohy, výseče, přímky, rozpadají se a mizí, aby se objevily na jiném místě v jiné velikosti a síle. Kubíka přitahuje jedinečnost chvíle, neopakovatelnost dojmu, okamžitost samovolně vznikající sestavy, jež se nevrací podruhé, ale vždy nabízí nová „konfigurativní“ spojení, jež lidské vědomí nemůže předvídat. Kubík setrvává na hraně ikonoklasmu. Prostřednictvím digitálního obrazu obnovuje účinek a sílu elementárních forem, jež již téměř pozbyly svého platónského charakteru. Zabýval se potlačenými zkušenostními oblastmi, souvisejícími s prvotností smyslového zážitku.   

Kubíkova práce SCN GRP sice setrvává uzavřena sama v sobě, jako by žádného příjemce nepotřebovala, avšak zároveň není jen hermetickým kosmem vnitřních proměnných. Vztahuje se přeneseně k lidskému tělu.  Spojení s divákovou pocitovostí naznačuje její název, jenž není tak libovolně vybraný, jak by se mohlo zdát podle autorova výkladu. Týká se vztahu mozkové činnosti ke smyslům, zejména oblastem ovlivňujícím naši bezprostřední tělesnou pocitovost. SCN je lékařská zkratka pro strukturu suprachiasmatického jádra nukleus hypothalamu, jehož buňky uvolňují chemické látky zvané GRP, jež v těle vyvolávají určité prchavé pocity jako například svědění. Kubíka oslovuje přenos, téměř jako by volně připomínal známého českého průkopníka „vzruchové teorie“, Viléma Laufbergera, jenž svou dnes pozapomenutou „učebnici fyziologie jednání na základě nové teorie paměti“ vydal již v roce 1947. I když SCN GRP překvapuje výraznými sestavami, nejde jen o bezzájmovou a bezúčelnou hru tvarů, pojednávajících čtyři stěny, ale o snahu po jejich zakotvení v nevědomí diváka, s jehož pocity se snaží spojit nekončícím křížením částí, naplňujících svůj předem vytyčený úděl, k jehož scelení dochází až v mysli. Práce SCN GRP tkví v otevřenosti vlastního průběhu, její nedokončitelná „stavba“ se stále děje.

Karel Srp