Stávání se

„Co to znamená nemít jistotu? Co to znamená mluvit ještě před tím, než si ujasníme, co by měl být jazyk?“

Zatímco záměrně vytahuji tyto otázky ze svědectví jedné z více než čtyřiceti výjimečných postav zpovídaných v bezmála tříhodinové videoinstalaci uměleckého dua Gustafsson & Haapoja, dávám si čas k zamyšlení se nad tím, jakým způsobem mě vedou do mezní oblasti toho, co se ještě jenom má narodit; do oblasti, kde se nachází možnost původní komunity, která vždy číhá někde v pozadí. Snažím se u toho, aby tato oblast nebyla okamžitě překryta imperiální vůlí, jež na věci uvaluje své pevné hierarchie a kategorické šablony. Přede mnou se otevírá prostor mýticko-poetického tvoření, které předchází instrumentální racionalizaci. Množství pocitů, vyznání či podnětů, ze kterých video sestává, se přede mnou zvedá jako žijící a dýchající organismus, jakýsi gigantický metabolismus, složený nikoli z fyzických a biochemických prvků, nýbrž ze symbolů, mýtů a sémiotických operací. Třeba právě toto měla na mysli spisovatelka Sylvia Wynter, když říkala, že být člověkem především znamená být vypravěčem. Tahle myšlenka mi přijde jako návrh nepožadovat jasnou definici lidského, ale spíš trvat na stanovisku, že pořád jsou zde příběhy, které si můžeme navzájem vykládat, poslouchat a vyměňovat. Koneckonců bez možnosti být pospolu není žádného vyprávění.

Tato „kolektivní“ ambice (ve smyslu „kolekce“ i „kolektivity“) se nezrcadlí jenom v mnohohlasém svědectví dua Gustafsson & Haapoja, ale i v projektu dalšího kolektivního aktéra této výstavy („kolektivního“ opět v mnohých významech toho slova), Institutu úzkosti. Zatímco první svědectví nám nabízí pohled na obrovské pluriversum žánrů lidského bytí (abychom užili významného konceptu ze slovníku Sylvie Wynter), druhé se zabývá ustanovením a zaznamenáváním různých způsobů získávání evidence, na něž narážíme v kontextu pozorování klimatické změny z různých situovaných perspektiv po celé České republice. Na jiném místě jsem už uvedl, tento ročník Fotograf Festivalu není ani tak intervencí, ale určitou pauzou, která umožňuje, aby se vyjevily intervence jiných. Je tedy cvičením v umlčení sebe sama. Buďte opatrní a věnujte pozornost tomu, co zůstává nevyřčeno: když mluvíme o vytváření nových příbuzenství a pěstování vazeb s mimolidskými realitami, tyto typy praxe povětšinou nemají podobu mluveného jazyka, ale gesta, tance, písně nebo pouhého pohledu. Jak zní i další myšlenka z Becoming: „K poznání lze dospět jedině prostřednictvím smyslů. Vše, co musíte udělat, je rozvinout je tak, jak to jen lze – a pak se dotýkat a pak to přijímat do sebe…“

kurátor: Lukáš Likavčan