Sparks Detector
Galerie Berlinskej Model pokračuje v celoroční sérii výstav, které propojují umělce různých generací. Druhou umělkyní z nejstarší generace žijících umělkyň bude Milada Othová (*1944).
Přihořívá. Hoří? Varovné pískání a zlatavá jiskra detektoru ukotvuje naší pozornost, naznačuje přítomnost cizorodých prvků v našem bezprostředním okolí. Nachází hmotný paměťový záznam, rozkrývá vrstvy možných zápletek, stopy otisku prstů. Rýhy a šrámy na kovových plátech odrážejí momenty zastavení, krátery v hladkosti povrchu kovových odlesků vypovídají o proměnlivosti dění. Odlesky splynuly ve vrtkavou iluzi, o které jsme zapomněli, že je iluzí.
Jak uvažuje Georges Didi-Huberman, objekt není „to, co se ukazuje“, ale „to, co se vzdorovitě vrací“ – jako stopa, obtisk, paměťová hmota. Objekt si nese vrstvy času, jež se neodhalují lineárně, ale postupně se vynořují skrze materiální detaily, narušení, praskliny. Právě tato nejednoznačnost z něj činí místo historie – ne jako archivace, ale jako trhliny, která dovoluje minulému znovu zasáhnout přítomné. Paměť potom není jen to, co uchovává, ale činitel, který umožňuje trvání.
Materiál není pouhým nosičem, ale aktivním médiem paměti a přítomnosti. Uzavírá stopy do svých vlastních fyzikálních možností a vztahů, čímž nám nad nimi odpírá úplnou kontrolu. Je subjektem, který si půjčuje hlas koroze a dalších chemických proměn a narušuje zdánlivě nehybnou podobu díla. Rozdíl mezi současným vnímáním a minulostí zde není jen otázkou stupně intenzity či vzdálenosti od původního momentu prožívání. Jde o napětí mezi přítomností, co nás aktivně vtahuje, a minulostí, co se usadila jako tichý záznam. Patina, oxidace, vrstvení a dekonstrukce hmot tak nejsou znaky nehybnosti, ale zhmotněné minulosti.
Zdánlivá mediální jednolitost načrtává most mezi různými generacemi zde zastoupených umělců*kyň, přičemž jejich díla se liší technikou i měřítkem – materiály zde vstupují do vrstveného dialogu syrovosti a kovových kompozitů, vzájemným tavením propojují díla napříč časem. Charakter slitiny tak není jen technickým procesem, ale konceptuálním rámcem – hybridní konfigurací různých vlivů. Díla jsou navrstvena jako části jednoho sdíleného ložiska. Tento princip se stal naší metodou čtení a kurátorské koncepce: látky se navzájem ukotvují, znejasňují a přepisují, tvoří slitinu v čase, která se střetne na této výstavě. I když vybraná díla nevznikala současně a ze stejných surovin, sdílejí hmotnou kontinuitu, která se technologicky překrývá, taví, mísí, mění v prach. Vrstvení a imitace zde není montáží, ale procesem usazování, které se spojuje v materiálu, jež přijal i nové vlastnosti.
vystavující: Milada Othová, Laurence Sturla, Jáchym Helena Šimek, Hubert Švaříček
kurátorky: Agáta Hošnová, Karolína Voleská
architekt: Jakub Lukáš
otevírací doba: 13:00–18:00
Akce je součástí Máme otevřeno.
