Sóstrast

Výstava Sóstrast představuje instalaci s videem Myslela jsem si, že mám po tobě mrtvici (2012). Autorky a zároveň účinkující v tomto videu vytvářejí obraz o svých otcích prostřednictvím útržků vět či promluv, které se staly určitými formujícími hranicemi, od nichž se člověk znovu a znovu bolestně odpoutává, aby nalezl svoji identitu. Pomocí narativních záblesků představ skládající se v popis táty, je odhalována podstata vzájemnosti, ukotvená v bezčasí, pohřbená v budoucnosti či neviděná v přítomnosti. Blízkost osoby či její dalekost, závislost a nezávislost, revolta či přitakání, strach nebo radost jsou pohrouženy do přerývaného vnitřního profilu, jenž si subjekt, potažmo dítě reflektované z pozice dospělého, vytváří ve své mysli o druhém člověku.
V konfrontaci s dalším společenským vývojem dítě zjišťuje, že „normalita“ přirozená uvnitř rodiny se stává podivným elementem deformujícím jeho sociální vztahy a vztah ke světu jako takovému. Odhaluje se určitá „rodinná epistémé“, mikrosvět, v němž je stavba identity budována na zkamenělých úponech břečťanu, zvnitřnělých rodinných návyků a vzorců chování. Umělkyně se snaží s jistou nadsázkou odkrýt sebe-konstrukt skrze vnímání druhého. Možnost stržení všech šlahounů vnějšího a získání definitivního tvaru vnitřku je ale nenaplnitelná, a proto autorky záměrně uchopují tuto mřížku fragmentárně. Jen ta místa, kde omotaný břečťan není příliš silný, je možné reflektovat a sdělit, oddělit to, čeho si jsme vědomi, od toho, co nedokážeme popsat.
Naddimenzovaná projekce oprošťuje subjekt od područí fyzikální reality, stejně tak jako výstavní místnost rozdělená na cosi velkého a cosi prázdného umožňuje divákovi vystoupit z běžné zkušenosti a jinak vnímat interní prostor videa.