Something is still missing

Jiří Marek (nar. 1991 v Brně) – V l. 2007-2011 absolvoval Střední školu umění a designu v Brně (obor užitá malba, prof. Petr Veselý) a v l. 2011-2017 Akademii výtvarných umění v Praze (Malba I, Škola prof. Jiřího Sopka; Kresba, Škola Jiřího Petrboka). V l. 2012 a 2015 obdržel Ateliérovou cenu, v r. 2017 byl navržen na Cenu J. Hlávky. Vystavuje od r. 2010. V r. 2017 se zúčastnil Sympozia Jenewein v Kutné Hoře. Mezi výstavní projekty, do kterých byl zařazen, patří například Černý koně (Adam Gallery, Brno, 2015), Přirozený svět / Natural World (Prague House, Brusel, 2016), nebo Sokolovský zázrak (Kostel sv. Antonína, Sokolov, 2018).

Something is still missing

Jiří Marek patří mezi nadějné začínající malíře. V roce 2017 absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, kterou zakončil v ateliéru kresby. Předchozí studium v malířském ateliéru Jiřího Sopka vybavilo nadaného koloristu schopností konstruovat prostor a malířskou iluzi podle svých potřeb. S přestupem do ateliéru Kresby spojil hledání obsahové stránky malby. Ve své diplomové práci nazvané Missunderstand (2017) se soustředil na podchycení silného osobního tématu malířskými prostředky. Vytvořil soubor prací věnovaných rodinným vztahům, které na základě osobitě konstruovaných obrazových metafor a jinotajů rozkrýval a zpřítomňoval jako problematické. Podstatná tu byla reflexe času a s ním spojené paměti. Tato zásadní introspektivní sonda do vlastní minulosti, jež se jeví jako poskládaná z různých časových rovin, paměťových fragmentů a jakéhosi mentálního smetí, odpadu, který viruje obraz jako nositele paměti a nabourává tak jeho vizuální jasnost, přehlednosti a doslovnost, se stala východiskem také pro vyšehradskou výstavu nazvanou Something is still missing.

Markova současná malířská poetika je hlubinná, psychologicky zátěžová a melancholická. Předkládá rozšířený půdorys mezilidských vztahů jako svého druhu „halucinaci“, jako „roztříštěný svět“, který je nutné znovu trpělivě skládat, defragmentovat, znovu oživovat a pročišťovat. Vše jakoby spočívalo ve zpomaleném pohybu, který jedině umožňuje pozorovat a zachytit probíhající autorovu vnitřní transformaci, s níž pracuje a které propůjčuje malířské rysy (Untitled, 2018). Významným motivem tu jsou časové prostupy dosahované výrazovou montáží a jakousi intuitivní smyslovou de-koláží (Plastic Flower Seed, 2018). Do popředí vystupuje zvláštně odhmotněná tělesnost v podobě figur-zátiší, které deformuje buď zmnožený pohyb (Velký Chuchel, 2018), nebo zastřená komprimace vzpomínky (Mumfriend, 2018). Proti konkrétním detailům (zpravidla tváře a ruce figur) jsou stavěny reinterpretované archaické formy (např. sukně, kříž, domácí květina, socha, záclona), nebo dusivě šedá pozadí (Something is Missing, 2018), jež promlouvají o tom, že obraz je v tomto případě vlastně násilná forma sjednocení. Že se tu jedná o kloubení obsahových protikladností a rozporů, které sublimují do malby ve formách vnitřního neklidu, napětí a znejistění. Koncentrace na zátěžová témata v sobě ale mají také očistnou katarzi duchovních cvičení. Jsou to malířské exercicie, které mají za úkol vyjasnit a očistit vlastní autorovu minulost, jež se neustále prolamuje a do současnosti, kontaminuje ji a problematizuje (Brood Seesaw, 2018). 

Motivy skrytosti se tu střídají s brutálním odhalením (role detailu), ale i s asociacemi či složitěji vyvíjenými nápovědami. Figury se tu mění ve statická zátiší, v postavy připomínající smutné opotřebované hračky prostupující (proplouvající) časem v podobě děsivého snu. Je to malířsky deklarovaná alchymie paměti se vším, co ze špíny, chaosu a zmaru nechává vyvstat – obraz jako krystalická forma čisté výrazové konstelace a obsahové esence. Je-li „něco ještě stále ztraceno“, pak je také důvod k tomu, toto ztracené nacházet a pojmenovávat. Introspektivní fáze malby Jiřího Marka vypovídá mnohé o žité současnosti nastupující mladé generace.

Petr Vaňous