Sofie Švejdová – Tři dny beze spánku

Sofie Švejdová vstupuje do současné české malby svou radikální vitalitou a do jisté míry spontánní výrazovou anarchií. Vše se tu formotvorně podřizuje tomu, aby byl obraz intuitivně založen jako živá stopa nekompromisního okamžiku. Času, který uplývá, a který je nutné v rychlosti gesta zadržet a jednou provždy zkrotit. Nebo alespoň uzavřít do klece malířské iluze. Expresivní gesto modeluje bezprostřední emoci. Ta je zprvu natolik intenzivní, že postrádá ukotvení a tvar. Ten si teprve v rámci malířského procesu hledá a konstituuje, aby se v něm posléze ustálila, rozšířila a rozkvetla. Odtud častá metafora florálních motivů růstu, zrání, květu, uvadání, usychání apod.

Sofie Švejdová vnímá malbu především jako psycho-fyzickou událost, kterou je žádoucí naplno a se vším všudy prožít. Se všemi riziky, která přináší dočasné vytržení z reality a prolomení se do jiné dimenze vnímání. Aby autorka co nejvíce eliminovala odstup od pohybu tvorby (v němž se prolíná bezprostřednost současnosti s podprahovými momenty minulosti) a naopak, aby se co nejvíce naladila a vnořila do tohoto pohybu a do jisté míry s ním splynula, používá k malování své ruce, dlaně a prsty, štětce pak pouze okrajově. Dotýká se plátna přímo, tělem. Citlivost k modelaci barvy stejně jako možnost okamžité improvizace, pohybového zvratu, antropologické stopy jednajícího organismu, to vše umožňuje bezprostřední kontakt s výrazovými prostředky. Tento malířský přístup vyžaduje, už z technologického hlediska, určitou rychlost, určitý časový rámec, do něhož je nutné se při práci vejít, aby barvy nezačaly prosychat, nekoordinovaně se mísit, a konečně aby nezraňovaly lidský nástroj – jednající ruku.

Bezprostřednost a spontánnost stojí také za volbou námětů. Většinou se jedná o rekonstrukci pohybu paměti, který do jisté míry vědomě a do jisté míry podprahově tvaruje selektivní dojem z procesů (časosběr), jež se odehrávají v autentické přírodě, stejně jako v její uměle komponované fiktivní verzi, jakou může být například filmová realita. Ale mohou to být i předměty denní potřeby, které sdílí s autorkou prostor ateliéru, které jsou vtahovány do obrazu a zde podrobovány exaltaci reinterpretace. Právě tato emotivnost a narativní exaltace stojí za malířskou výrazovou polohou odehrávající se v rozhraní předmětnosti a abstrakce. Podstatný je pro autorku pohyb a zachování jeho autentického rozviřování na ploše obrazu. Malířská rovina přijímá vnější autorčiny impulsy a proměňuje je ve skladbu barevných vírů a kresebných akcentů. Pohyb lidské bytosti se propisuje do samotného malířského tvarosloví. Formuje iluzi, která promlouvá o vnitřním nastavení autorky. Malba se stává divokou proto, aby si ochočila čas.

Výstava nazvaná Tři dny beze spánku v rovině imaginace přesně pojmenovává autorčin vztah malby a času. V názvu je přítomna jakási nutnost, podmíněnost, nevyhnutelnost, kterou vede cesta k obrazu. Obraz totiž není ničím jiným, nežli komprimací času, který se teprve posléze projeví jako smysluplně strávený, nebo promarněný. Nikde tu předem není garantována žádná jistota, což je pro živou tvorbu nebetyčně prospěšné. Co se však zákonitě řetězí, rozšiřuje a prohlubuje, je autorčina citlivost skrze kterou se mění banální svět prozaického času v cosi výjimečného, pozoruhodného, v něco, co fixuje okamžité vztahové konstelace, aby byla prolomena totalita času ve smyslu jednoho z nejpodstatnějších lidských existenciálů. Mizí tu relace světla a stínu v prospěch přítomnosti uprostřed meta-dění. Meta-událost se přitom vyvazuje z transcendence. Lze ji totiž společně se Sofií Švejdovou nalézt kdekoliv v záhybech i na otevřených místech všednosti. 

kurátor: Petr Vaňous