Sofie Švejdová – Skleník

Energická stopa gestické tvorby Sofie Švejdové (1990) je již vepsána do povědomí nejen českého, ale i zahraničního diváka. V patnácti se odstěhovala z Karlových Varů do Prahy, aby dobyla umělecký svět pod pseudonymem inspirovaným příběhem Sofiiny volby. Daří se jí to. V březnu 2018 její obrazy zaujaly na prestižním veletrhu Volta v New Yorku a vystavovala například se jmény, jako je Andreas Schmitten. Po chvilkové odmlce se představí v plné síle v Karpuchina Gallery v Praze. 

Výstavu nazvala Skleník. Její nové, velkoformátové, organické olejomalby aktivními barvami roztírané prsty se svou bujarostí, diverzitou a komplexností opravdu dají přirovnat k přírodnímu jevu vegetačního růstu na ploše vymezené konstrukcí plátna obrazu. To však po technické stránce. Z té dojmové se pro její tvorbu hodí spíše přirovnání ke sluneční energii, která tento růst umožňuje, a nabízí se pojem „Sofiin (Skleníkový) efekt“, jehož přirozené působení je rozhodující pro zachování života obecně. 

Pojem „Sofiin efekt“ vzniká z chybné analogie s účinkem slunečního světla, které se odráží od plochy a vytváří obraz jako médium. Obraz je u Sofie pouze stavbou-vymezením sloužící pro pěstování malby, která vyžaduje specifické emocionální podmínky. Ta potom v případě jejích posledních děl přímo roste pod rukama. 

Ze vzdáleného bodu lze na plátnech pozorovat optický klam fata morgány, všude tam, kde se rozléhají rozsáhlé homogenní plochy. Zrcadlené předmětné formy se zdají být neskutečné, volně se vznášejí ve vzduchu v podobě jakýchsi lodí nebo bájných bytostí. Tento jev ostatně můžeme pozorovat u abstraktních expresionistů již od počátku 60. let.

Životaschopnost jejího nového přístupu je utvrzena v množství hmoty, která jako by se vymanila zemské přitažlivosti, a ačkoli se o Sofiině tvorbě dalo obecně říct, že vychází z reálných podnětů, v našem případě převážně rostlinného původu, čím dál více se pro ni stává inspirací právě ona hmota barev samotná.  

kurátorka: Alexandra Karpuchina