Slovanská epopej 2012 – 2013
Můj zájem o historii Slovanů tvá již pár let. Jedním z nejúžasnějších textů o naší historii je kniha Antonína Horáka 'O Slovanech úplně jinak'. Přímo mně otevřela oči, nejdříve vyvolala rozpaky, pochyby, později úsměv, přitakání. Kniha je pro mne maximálně inspirativní, a to nejen pro vnímání Slovanské historie, ale historie obecně. Také pro to, jak nutné je vědět, kdo o historii píše a proč je tak důležité ji znát a nebo si ji vymyslet či zatajit. Jak víme či můžeme vidět v médiích – slovem a obrazem je vytvářena jakási pseudorealita všem před očima a navzdory reálným událostem. Toto současně probíhající, často s naprostou bezcitností psané a prezentované sci-fi, má však pro všechny lidi na Zemi dalekosáhlé devastující důsledky. Někdy se zdá, jakoby to psali jen ti, kterým je cit, láska, soucit naprosto cizí, nějaká nelidská rasa, která ovládá celou dnešní „historii“, miluje zabíjení a potoky krve…
Název výstavy mně přistál v hlavě po prvním shlédnutí heroického díla Alfonse Muchy ve Veletržním Paláci. Významy a důvody namalování každého Muchova jednotlivého díla jsou dalšími střípky skládačky. Kdo dnes ještě jeho obrazům rozumí ve smyslu o kterém hovoří? Mnozí lidé, a určitě všichni mí studenti, vůbec netušili, co znamená Rujána pro Slovany (staroslovansky a dodnes v některých živých jazycích Balkánu její jméno pochází od „rujá“ – orat, rujáč – oráč), jak důležité a svaté místo po staletí to bylo. Němečtí archeologové říkají, že na Rujáně pod svrchními vrstvami končícícími německým středověkem je až k podloží vše slovanské. Ostatně v Berlíně také, proto se jmenuje Berlín a v jeho znaku je medvěd (brlín, brloh – slovansky i česky – místo, kde medvěd tráví zimu). Proto také Adolf Hitler ukončil velmi rychle vykopávky ve 30. letech, archeologové totiž nenašli antické římské fórum jako
Duceho archeologové v Římě, jak předpokládali, ale slovanské hradiště…
Amudarja, posvátná řeka Slovanů… V jejím jménu první složka starého spojení 'Ámu' znamená původně „nám“ a druhá složka 'Darjá' zase „darující“ (srv. dnešní ženské jméno „Darja“ – darující děti). Čili celý původní název ve významu „Nám – Darující“ asi proto, že tato řeka svými záplavami z velehor Pamíru darovala prvním zemědělcům úrodu. Kdyby nic jiného, pak název Pamír označuje přímo „pravlast“ neolitických Praslovanů. Předpona „PA“ totiž znamená naše „pra“ a slovo Mír znamená „svět – domov – vlast“, jak je to patrné z ruštiny. Podobně HIMA-LÁJÁ ('Híma' – zima, 'Lájá' – leží, jako Lyso-laje, Viza–laje atd.), DUBIA, LADAK, SYR-DARJÁ… Už jen kvůli těmto šokujícím významům stojí za to Horáka přečíst a že je jich celá kniha! (viz Horák str. 292…)
Prvoplánově se v obrazech o historii Slovanů vůbec nemluví. Když ale zobrazené vnímáme jako symboly a dosadíme si třeba energii mantry a můj úžas nad naší historií, pak se možná něco objeví a můj, pro mnohé dnes veskrze nekorektní světonázor, začne problikávat… Na obrazech nejsou jen vycpaní ptáci. Sem tam poletují živé sýkorky a hlavně je na nich živá žena – Živa a autor je živ… A také namalovaná mrtvolka na obraze je nabita energií malíře a má touhu či puzení být – žít, je stejně živá jako živý model nebo stejně mrtvá…, nebo obžívá, je snad mnohdy i téměř nesmrtelná… Je u obrazu možno mluvit o něčem mrtvém nebo živém? Jsou iluze, napodobení a z nich vzniklé znaky a symboly mrtvé věci? Nebo jsou schopné žít vlastním životem v myslích a srdcích diváků? Nebo jen tupě hledí z plochy obrazu…? Nevím, úplně živé nejsou, snad přiživují se…, kdo je vidí, je živ…, v živém je vše živé…
Martin Mainer, duben – květen 2013
