Silvia Krivošíková – Návrat domů

Ve své malířské tvorbě se Silvia Krivošíková volně pohybuje mezi póly redukce předmětných námětů na elementární geometrické formy a jakousi „neoklasicistní“ stylizací. Čerpá přitom ze zásobárny tvarosloví, již nám po sobě zanechal evropský modernismus 1. poloviny 20. století. Z pohledu jeho tehdejší vývojové dynamiky dokonce „slučuje neslučitelné“. Krivošíková ovšem nežije v minulém století a neexperimentuje s výtvarnou formou s cílem radikálně proměnit naše vnímání skutečnosti. Těží z faktu, že jazyk moderny je obecně známým obrazovým „kódováním“ reality, takže ho může aplikovat na vlastní umělecká témata.  

Výstava Návrat domů ji zastihla ve fázi, kdy upřednostňuje zobrazivější malířskou polohu. Umožňuje jí totiž lépe artikulovat osobní rovinu témat, jímž je domov coby souhrn mezilidských vztahů a vazeb k místu. Malovat iluzivněji a konkrétněji jí dovoluje být adresnou a zahrnout do obrazů osoby a krajiny, které nejenže mají svá jména, ale také své podoby. Ústřední postavou výstavy zůstává ona sama, zjevně vpletená do skutečného prostředí domku na okraji zvolenské čtvrti Sekier, kousek od vodní nádrže Mátová. Partnery v obrazech jsou jí její nejbližší. 

Přesto Návrat domů není jednoznačným a sentimentálním vyznáním domovině. Mnohé události na obrazech jsou prokazatelně imaginární. Většina postav připomíná spíše loutky než lidi a jakousi přízračnost umocňuje i všudypřítomný noční čas namalovaných výjevů. Idylou pospolitosti se tak šíří podezření, že na jejím pozadí není vše zcela v pořádku. Možné ani tak ne v rovině dějové, ale na úrovni psychologické. V žánrové literatuře a filmu takhle začínají horory. Nicméně nemusí být hned tak zle. Je to možná pouze ten přerod všední skutečnosti ve snový svět, co nás tolik zneklidňuje.   

Krivošíková ve svém novém obrazovém souboru kombinuje reálné s fantaskním,osobním a alegorickým. Jeho síla a napětí však vyplývá z nejednoznačnosti, jíž z jejích obrazů pociťujeme.