Silvestry v hotelu Jalta 1982–1984

Českou společnost osmdesátých let sugestivně pojmenová Ostrava Viktora Koláře, vesnice Jindřicha Štreita, pohledy na ulici z okna bytu Jiřího Hankeho, výklady Iren Stehli, chodníky a okna Jaroslava Bárty nebo projekt Český člověk. Ale příhodně ji doplňují i fotografie silvestrovských nocí z hotelu Jalta pořízené tehdejším studentem FAMU Janem Jindrou pro maketu školní publikace. Mimo jiné znamenaly rozchod s českou dokumentární tradicí, ve které dominovalo důsledné užívání daného světla bez výpomoci blesku, snaha o pojmenování sociálních vztahů a pozitivní nebo aspoň shovívavý pohled. Jindra ve svých tvrdě flešovaných záběrech bez vizuálních příkras akcentuje spíše studenost a bezútěšnost, podobně jako Libuše Jarcovjaková, která ve stejné době o několik metrů dále fotografovala vyhlášený T-klub, kde se scházeli gayové a lesbičky.
V krátké době dvou silvestrovských nocí v letech 1982 až 1984 zachytil Jan Jindra doslova pod dlažbou Václavského náměstí orgiastické slavnosti, zvláštní směsici svobodomyslnosti, nevkusu, erotiky a alkoholu; vystoupení nejrůznějších eskamotérů, čísel s postavičkami z českých pohádek doprovázených i jedním z mála striptýzů v prostředí tehdejšího socialistického Československa. V tehdy proklamované rovnostářské společnosti fotografoval bujaré veselí představitelů tehdejší nobility, zasloužilých komunistů, ředitelů a vedoucích, promíchaných s tehdejší subkulturou Václaváku: taxikáři, veksláky a lehkými holkami. Pojmenovával fenomény, které se oficiálně v socialistickém Československu nevyskytovaly.
Negativní obraz společnosti v osmdesátých letech v médiích neexistoval. Vizuální obrazy nabízené divákům byly značně odlišné. Realizací výstavy se proto mimo jiné nemůžeme vyhnout otázce, zda lze z těchto fotografií vydestilovat, čím mohly oslovovat tehdejšího diváka. Alespoň v náznaku nabízí takový pohled Petr Balajka, když krátce po vzniku souboru píše: „Právě Jindrův dokument z hotelových silvestrovských oslav je přesvědčivým důkazem narušení mezilidských vztahů, k nimž u nás došlo; je obrazem samoty člověka a jeho obtížného nacházení přirozenosti a identity.“
Tomáš Pospěch