Samaritaine blanc

Fotografickou výstavu Michala Ureše lze parafrázovat jako výňatky z textu (či textů) rozložené na stole. Jedná se o detaily městských interiérů a exteriérů (někdy s úlomky přírody). Významnou roli mezi nimi hrají vazby i vzájemná odtrženost. Za uvedených podmínek vystupují více než jindy do popředí „syntaxe a rukopis“: to, jak konkrétní osoba „píše“, jak nakládá s „psaním“ – a také s textem, co po psaní zbyl. U fotografa to je třeba zpětně přeložit do jazyka fotografických obrazů: do popředí vystupuje to, jak autor fotí a jak nakládá s fotkami v galerii.
Michal Ureš se snaží o rovnováhu mezi obsahem každé jedné fotografie, jejich vzájemnými vazbami a zobrazovacím potenciálem fotografického záznamu, při které si všechny složky dodávají impulzy. Jeho metoda je intuitivní a asociativní, přestože lze vysledovat zvýšený zájem o optickou zvratnost: předmětná realita na jeho snímcích je sice konkrétní, ale s potenciálem jevit se i jako abstrakce těles v prostoru. Ureš vyzdvihuje, jak fotografie klame a vytváří vlastní realitu. Přitom ale nedělá výstavu „na toto téma“, pouze ho začleňuje do širšího celku silných obrazů nalezených skrz objektiv aparátu.
Jádrem výstavy ve Fotograf Gallery jsou snímky pořízené při návštěvě Mexika. Opatrně ovšem nakládá s latinos šmrncem, zahrnujícím jak „jižanskou“ intenzitu světla, tak aspekty, které do mexické reality vnáší tamní kultura, ať už jsou jimi prosycení životního prostoru křiklavými barvami, ostřejší přechody mezi luxusem a chudobou či hustá síť upomínek na spirituální podstatu života. Nesměřuje totiž k dokumentu z cest, deníku nebo romanticko-exotickému exkurzu. To by pro jeho naturel bylo příliš žánrové (a u fotografa, který se živí řemeslem, možná jde i o únik před diktátem žánru při focení na zakázku). Spíše bych řekl, že cestu využil jako podnět k vidění, které při ne-každodenním výhledu může začít objevovat, co jinak zůstává zacloněno rutinou.
Jeho výstavu si „nepřečteme“ jako souvislý text, což podtrhuje i estetika řídké instalace zvětšenin různého formátu rozptýlených po stěnách galerie. A vždy nám má také unikat to, co je ryze subjektivní pohnutkou k výběru právě těchto snímku a jejich usouvztažnění. Fotografie Michala Ureše jsou konkrétními výjevy, které vyvolávají konkrétní asociace. V jednotlivostech i v kompozici celku je ale čitelná neustálá tendence k obrazové i významové abstrakci.

Jiří Ptáček

Michal Ureš se narodil v roce 1978. V letech 2001-2008 studoval v Ateliéru fotografie Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Samostatně vystavoval v Galerii Ferdinanda Baumanna (2011), Galerii Fenester (2011), m.odla (2010) nebo v kulturně-komunitním prostoru Berlínskej model (2012). Účastnil se většího počtu kolektivních výstav, například přehlídky To ne-podstatné v pražském Mánesu (2008), či festivalu umění digitálních médií IN-OUT v Praze (2004).